Jana Eyrová

Vměstnávání několikasetstránkových chytrých románů do dvouhodinových filmů je úkol nevděčný. Tenhle pokus není zlý. Sám ho mám za pěknou ilustraci, má sestra však, která knihu dočetla jen několik hodin před návštěvou kina, po zlhlédnutí snímku oprávněně poznamenala, že na plátně zůstal z Brontëové díla spíše líbivý pocvrch, příběh se svými zvraty, ale ztratila se hloubka. Ale jaké hlubiny lze také očekávat ve 120 minutách? Někdy však nešlo jen o zploštění, ale i o vychýlení postav: malá Jane je příliš spratkovitá (dospělá je nicméně obsazena dobře), v knize éterická Helen působí zde jako blouznivka, z Blanche Ingramové, jež má být ve své bezcitnosti přeci jen oduševnělá a krásná, se stala hned na první pohled podezřelá karikatura a též z Jana Křtitele zůstala pouze slupka náboženského fanatika. Nešťastně nedovysvětlená zůstává též motivace Janina závěrečného rozhodnutí, které zde působí jako vítězství citů nad morální volbou, což tak v románu vůbec není. Miss Eyrová - jedna z vůbec nejkrásnějších literárních hrdinek - totiž okouzluje právě úchvatným spojením citovosti a mravní zásadovosti. Inu, ani tato dvacátá šestá adaptace románu zjevně není definitivní... (29.07.2011)

O knižní předloze jsem se sice učila ve škole, ale nikdy jsem jí nečetla, takže jsem do snímku šla s tím, že vlastně nevím co mám očekávat, což mělo za následek to, že jsem půlku filmu nevěděla, která bije. Ale v celku se mi to zdálo jako docela slušný film, i když teda ten konec se mi k tomu vyloženě nehodil, no jo, ale to byla chyba knížky, nikoliv filmu, který se jen držel předlohy. 4* akorát teda Charlotte Brontëová asi neměla moc představivosti co se týče jmen, protože se tam každý druhý jmenoval John, což bylo značně matoucí. (07.04.2013)

Marně bych trápil svoji drahou krátkonosnou paměť, kdy naposledy jsem na plátně (monitoru) sledoval tolik vážných a uplakaných obličejů. Před shlédnutím filmu jsem neměl ani záchvěv páry, kdo jest Jane Eyerová, neboť jsem ve škole nedával pozor a psal vlastní - po hříchu špatné - básničky. Dokonce bych ani netipnul předmět, který mě měl s touto morálně neobyčejnou ženou seznámit - literaturu. Myslel bych si asi (původně), že šlo o sousedku Marie Curie-Skłodowské, s níž vynalezla rádio, no ale v úplně kovovým stavu! Ne, tak teď vážně. Zaplácnul jsem díru ve svém ementálním vzdělání (pravda, filmem, nikoli knihou). Herecké výkony, jakkoli nad běžným sortimentem filmového průmyslu s.r.o., mě kvůli zvláštnímu scénáři nedokázaly oslovit, nedokázaly rozlomit mříže mezi mnou a filmem. Seděl jsem jak pecka a sledoval prapodivné namlouvání dvou tetřívků a jedné tučnice (nebo jak se řekne samice od tučňáka? --> nejde o narážku na Miiny proporce). V případě Fassbendera to bylo tokání přinejmenším úchvatné, zvlášť, když odhalil poměrně zajímavé způsoby polygamie. Celý smysl příběhu tkvěl - podle mého - v morálním kreditu (či spíše paušálu) hlavní hrdinky, jenže právě to se mi v příběhu poněkud ztrácelo a nechtělo se to dát objevit. Takže proto poněkud nižší hvězdokupectví. A jako správný romantický harcovník - ač neznaje předlohu - jsem celkem přesně dokázal odhadnout další kličky příběhu a bohužel i to, jak skončí. Ale za to madam Brontë nemůže.To jen my, filmoví spotřebitelé 21. století, jsme viděli už tolik variant romantických příběhů, že už nás nic nepřekvapí. A často ani nedojme. (06.01.2015)

Jana Eyrová neměla na růžích ustláno. Ze siroty pozvedla sebe díky kvalitnímu vzdělání na osobu zvládající vlastní výbušnost a jako z udělání ji také hned její první zaměstnání vetkalo do vínku její životní lásku. Cesta k lásce ovšem nebyla bez ostnů. Jana musela projít odříkáním, zkouškou odsuzující plytké povahy i potýkání se se lží a odmítnutím. A čemu náhoda nechtěla, i takto životem zkoušená hrdinka završila svůj příběh zajištěná a provdaná za toho pravého. Ale aby srdéčka neplakala, mocný osud zasáhl tak, že Rochester musel zaplatit vlastním zrakem za své první falešné manželství. (25.07.2012)

Jane Eyre je pre mňa filmom roku, a to voči filmovým spracovaniam mojich obľúbených kníh mávam veľké predsudky. Musím priznať, že táto jediná verzia je dokonalým zosobnením románu Charlotte Bronte. V zrýchlených, skratkovitých ne-emocionálnych verziách tohto románu zatiaľ žiadni herci nedokázali tak dôveryhodne zachytiť svoje vnútorné rozpoloženie. Temná štylizácia pochmúrneho Anglicka neskoršieho romantizmu bola vykreslená aj vo verzii Franka Zeffireliho, no pravdou zostáva, že nikomu sa okrem Fukunagu nepodarilo preniesť na plátno duchaplné dialógy medzi Rochesterom a Jane a obojstranná vášeň priam vytryskovala z ich priamych pohľadov. Rochester je metaforou zlostného, nenávistného, nešťastím sužovaného človeka a Fukunaga jediný pochopil, že nie je podstatná len chladná anglická forma, ale že aj samotní herci musia pri zobrazovaní svojho utrpenia jednoznačne splývať s víziami Charlotte Bronte. A tu sa to naozaj podarilo! Pri upnutom pohľade Rochesterovom tuhne krv v žilách, Jane je krehkým, inteligentným dievčaťom uväzneným vo vášnivej láske, hudba Daria Marianelliho dodáva filmu potrebnú tragickosť a spoločné scény Jane s Rochesterom sú nádherne emocionálne a silné. Takéto potešenie z hereckých výkonov (skvelý Michael Fassbender) som naposledy prežila pri pohľade na Ralpha Fiennesa v Búrlivých výšinách od Bronteovej sestry. Tie spisovateľky vytvárali vášnivé typy postáv a divák alebo čitateľ im jednoducho nevie odolať. Nádhera. (06.08.2011)