3

Hodně zvláštní a divný film. Tykwer se tu tak nějak krotí a zvolil spíš komorní atmosféru. Na jednu stranu tu jsou zajímavé věci jako třeba občasné rozdělování plátna na několik částí, což mi přijde fajn a oživující. On ani celý ten nápad není úplně marný, jen by potřeboval být lépe uchopen. Tykwer totiž používá strašně moc symbolů, což je na škodu. Člověk se v tom ztratí a nenajde tak vlastně to úplně nejzákladnější poselství celého filmu. Ústřední trojice je trošku nešťastně obsazená. Sophie Rois je "v pohodě", ta se tam hodí, má určité charisma a ta role jí sedne. Ti dva chlapi, tam je to horší. Schipper je nevýrazný, Striesow vlastně taky, takže ani nevíme, co je k sobě táhne. Zamrzí taky to, že k ústřední zápletce filmu se dostaneme až za hodinu a sledujeme trošku zbytečnou scénu s umírající mámou. První hodina je dost nudná, pak se to ale zvedne, ale lepší jak průměr to není. Nejlepší je tak hudba. Promarněný potenciál. 50% (06.04.2011)

Záměrně povýšená intelektuální hříčka, která má za cíl nasrat za a) morální užvaněnce, kteří se navzdory svým morálním kázáním chovají vskrytu jak hovada; za b) stereotypně přízemní konzervativce, kteří nechtějí slyšet, vidět a uchopit ten volnomyšlenkářský proud a povznést se na něm; za c) "svaté", kteří věří v čistotu nejvyšší a nejjasnější nehomosexuální a nebisexuální lásky; za d) všechny, kteří nesnáší děsně duchaplné průpovídky o umění a vědě (a těch je dost). Inu netvrdím, že se s Tykwerovým pohledem na věc ztotožňuji, netvrdím, že se mě na některé scény dívalo příjemně; tvrdím však, že byly okamžiky, které mě rozesmály (ať už ze zoufalství, nebo skutečně od srdce); také mě velice rychle došlo, proč tento film vznikl a proč tu má své místo - má znepokojit a nutit člověka k zamyšlení a nejen nad tím, zda ona vykonstruovaná trojice je jen symbol něčeho víc, nebo nikoliv. (11.09.2012)

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)

Tom Tykwer se po deseti letech vrací se zcela německým filmem. Romantická komedie, která tvoří složitá sexuální trojice. Nemůžu uvěřit, že tento příběh nebyl natočen dříve. Pod Tykwerovou režií budete bojovat s tím, aby jste brali postavy vážně a veškerá smešnost má absurdní pojetí. Hudební skladba, pohyby kamery a osvětlení jsou přirozeně nádherné a typické režisérovo zakončení vůbec nezklame a vy z kina budete odcházet plní myšlenek o vztazích kolem vás. Cesty lásky jsou prostě složité. (15.04.2011)

Nesnesitelná lehkost bytí, plynoucí z biologicky determinovaného žití. Nevadilo mi to, k jakému modelu soužití postavy dospěly, ale způsob jakým k němu dospěly. Nevzrušivá existence bez jakýchkoli vrcholů, která navzdory nonkorfomnímu patnerskému soužití je vlastně výsledkem pohodlného konformního chování. (19.04.2011)