Sherlock - Série 4

Ty sérky už jsou jen o přehrabování se v minulosti a twistech v osobním životě. Kéž by Sherlock řešil záhady a případy normálních lidí. Ale každou sérku najdou ještě ultimátnějšího padoucha, kterej párkrát umře, vrátí se,... Poslední dvě série se řeší každých pět minut to, jestli je Sherlock sjetej nebo není, co je pravda a co jsou iluze, on se při tom drží za hlavu a pláče. Vytratil se původní námět a jsme u krimi telenovely. (06.01.2021)

Naznačila to už loňská Přízračná nevěsta, potvrdila to letošní čtvrtá řada. Moffatovi s Gatissem dochází nápady a Sherlock jim přerůstá přes hlavu. Důmyslné případy nahradily rádoby osudové zápletky s lacinými zvraty, které většinou ani nedávají smysl. Z celkového úpadku vyčnívá snad jen druhý díl, který by sice ve srovnání s většinou epizod prvních třech řad taky neobstál, ale v kontextu té čtvrté jde o její vrchol. Sherlockův poslední případ má v centru dění "nejgeniálnějšího záporáka ze všech" a místy je až směšné, jak trestuhodně je tato postava nevyužitá, nemluvě o ukvapeném závěru. Mám Sherlocka rád, nicméně je čas skončit. Vrcholem seriálu byla druhá řada a od té doby to jde s kvalitou dolů. Třetí série byla ještě fajn, tahle už je ale zbytečně překombinovaná (podobně jako loňský speciální díl) a logických lapsů je víc, než by bylo zdrávo. Případnou pátou sérii si tak snad ani nechci představovat. (16.01.2017)

Sherlock letos nezačal vůbec dobře. I přes všechnu bídu se mu však daří vyváznout se ctí. Oblíbené postavy zůstávají a složitý příběh je uzavřen. Snad se tak můžeme v budoucnu těšit na návrat ke kořenům. Ostatně jak bylo v závěru řečeno: „Podstatný je ten mýtus, ty příběhy, dobrodružství.“ Tak snad zase příště. Více na Věčnýkritik.cz. (16.01.2017)

Moffatův věčný problém. Když vám moc lidí začne tvrdit, že jste génius, měli byste přestat poslouchat a vyhodit je z domu dřív, než tomu začnete věřit. Stalo se to už v Doctor Who - Moffat tam má jedny z nejlepších dílů (abych jmenoval jeden za všechny - Blink), ale taky má na svědomí zmatenou sérii s mrtvým astronautem. A Sherlock tuhle tendenci jen podporuje... Začalo to už ve třetí sérii, když po - ve všech ohledech skvělém - díle s Watsonovou svatbou přišel na scénu Magnussen. A čtvrtá série už je jen hřebíčkem do rakve. Dlouho jsem si lámal hlavu, v čem je problém. Podstatou celého Sherlockova světa je řešení problému. Jistě, sem tam se vyskytne nějaké nebezpečí, kterému je třeba čelit osobně, ale vždy je to síla osobního důvtipu, na níž kouzlo fikčního světa stojí. Sherlock zkrátka musí být vždy lepší a chytřejší, než všichni okolo. Plány protivníků musejí být komplikované a spletité, ale ne natolik, aby detektiv propadl zoufalství přemožen jimi. Zklamání z Magnussena pramenilo z toho, že Sherlock byl celou dobu jen ve vleku událostí, které nakonec nedokázal rozřešit jinak než vraždou. První díl čtvrté série detektivní zápletku zcela vypouští, aby dal vyniknout zmatenému pobíhání po planetě. V druhém díle se sice náznaky deduktivních sklonů objevují, ale jsou utopeny v halucinačním rauši, čímž opět nevítězí detektivní mysl, ale síla přátelství (?). Závěr patří kompletnímu WTF. Sherlock má sestru? A měl dalšího bratra, kterého si nepamatuje? Sestra je vlastně jen metaforou počítačového viru, který nakazí kohokoli, kdo s ním přijde do kontaktu? To nemá logiku. Ipso facto to nejde ani logicky vyřešit, takže se to vyřeší nelogicky - hrou, která víc než co jiného připomíná lacinou kopii Saw. Oceňuju roztroušené náznaky, jimiž si Moffat uhrabával cestičku k tomuhle příběhu v předchozích sériích, ale to je tak všechno, co se ocenit dá. Před několika lety by to snad působilo (v jiném kontextu) jako docela dobrá zápletka, ale po tom, co první dvě série Sherlocka do seriálové vlny vnesly, je to nutné zklamání, které divák nikdy neměl zakusit. (21.01.2017)

U čtvrté série jsem naplno ocenil výhodu pouhých tří epizod na řadu. I tak jsem litoval, že jednotlivé díly nebyly alespoň o něco málo kratší, protože pokud se tvůrcům ve třetí sérii ten jejich vlak vymykal zpod kontroly, ve čtvrté se po celou dobu setrvačností pohyboval mimo koleje. Scénáristé byli zjevně bezradní, a tak nechali vyskakovat ze skříní kostlivce ve formě temných minulostí, případně zcela nových (ale přitom klíčových) postav, což bylo vskutku nablble laciné. Kdybych se podílel na scénáři k posledním třem epizodám, pociťoval bych zřejmě intenzivní svědění kolem kotníků, a v případě, že by mi nějaká žena oznámila, že je mou fanynkou číslo jedna, okamžitě bych upadl do bezvědomí. (17.04.2019)