Polski film

Parta čtyř známých herců se rozhodla zavzpomínat na svá mladá léta. To vše v experimentálním snímku, který ačkoliv sází na osvědčené berličky k zábavě diváka, funguje v celku i jako originální zábavná komedie postavená na u nás ne zrovna obvyklém mockumentary žánru. Obsahuje však také velké množství chyb a hluchých míst které trošku ztrpčují skoro dvouhodinovou stopáž filmu. Pokud se ovšem naladíte na osobitý humor, bavit se budete i přesto dobře. Pokud vám úvodní dvacetiminutovka nesedne, doporučuji hledat někde jinde. [75%] (28.09.2012)

Sousloví "český film" prý v polštině znamená zmatek, chaos, něco jako naše "španělská vesnice". Tak tímhle "polským filmem" jsme si reputaci příliš nevylepšili... Film, ve kterém není úplně jasné, proč byl natočen, ani o co v něm jde, vypráví o partě herců, která točí film, ve kterém není jasné, proč ho točí, ani o co v něm jde. V nezávislém filmu se často setkáváme s tematikou toho, že někdo chce něco točit, ale nemá dost prostředků / nápadů / profesionálů, aby to dokončil a vytvořil něco hodnotného (Život v oblouznění, Největší z Čechů...) Když už ale točíte takovou ptákovinu, tak se do toho musí pořádně šlápnout. A to se povedlo. Pokud bych měl sestavit svůj osobní žebříček nejcharismatičtějších českých herců, tento jeden brněnský otylý ročník se špatnou mluvou a podivným humorem by byl upřímně někde hodně nízko. Komediograf mě nebere. Ale tady? Tady se kluci urvali ze řetězu, hranice humoru přeletí tak rychle, že si ani nevšimnete, že šlo o humor, neustále shazují sami sebe (vstup Mirky Spáčilové, či poznámka jistého polského filmaře: ,,Mám rád český humor, ale spíš takový od Petra Zelenky.") a na diváky kašlou, až to vygradují do zcela bizarního finále, co se nachází někde mezi mystifikačním dokumentem, černou komedií a hororem ála Blair Witch. Jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Monty Pythonův Smysl života. Pokud to máte stejně, nelze než vám Polski film doporučit. (26.03.2020)

Všichni si myslí, že herectví je umění přetvářky. Ale herectví je umění vcítit se do situace, ne do přetvářky kurva. Třeba tyhlety hadry jo. Sem oblečený jako čůrák, ale nehraju čůráka. Já sem čůrák. Jednám jako čůrák, chodím jako čůrák, cítím se jako čůrák, sem čůrák. A těmhle mým oblíbeným čůrákům, dávám plný počet. Díky za Pavla Lišku (♥) i za ostatní čůráky s jedinečným humorem. Víc takových čůráků! A Havlátů! (21.02.2013)

Polski film chápu tak trošku jako variaci na hollywoodské produkce, kdy si parta kámošů natočí vlastní film (jako např. Apokalypsa v Hollywoodu). V základu je takový i Polski film a mám na těchto kámošských filmech rád několik věcí. Vždycky je ten film něčím "jiný", zajímavý, improvizovaný a hlavně vybočující z klasických konceptů filmografie a tím je do jisté míry nezavislý. Pánové si točí, co chtějí, jak chtějí a tu je to jednoznačně také znát. Hlaví parta hraje sama sebe, odkazuje na vlastní tvorbu a přenaší věci ze svého skutečného života na plátno a to mě prostě baví sledovat. Navíc sebranka Matonoha, Liška, Polášek, Daniel je skvěle různorodá a každý se vypořádává s vlastním problémem (traumatem). Některé scény jsou zábavnější, jiné méně (Liškův románek ani nemusel být), ale jako celek to považuju za vyzrálé komediální dobrodružství čtyřicátníků, které trošku výří český film. PS: Danielova schíza je šílený underground a závěr před modrým pozadím považuju za geniální! "Hoši ... titulky", já sem málem umřel. Poláška a ten jeho tupoučký výraz mám rád :-)) (24.09.2013)

Ono je strašně vyčerpávající a otravný, když vám hraný film pořád dokola stereotypními zcizováky opakuje, že je jen hraný film. Nejde totiž o žádný experimentální/subverzivní princip, nýbrž o princip zcela stupidní, který diváka připravuje o to, co je na hraném filmu nejkouzelnější. Což zákonitě vede k resignaci a následnému otrávení nudou - pokud tedy nejste nenároční diváci, kteří se spokojí s přiblbou exhibicí herců, kteří si dělají srandu "sami ze sebe". A největší zklamání Polskiego filmu tkví vlastně v jeho srabáctví: V tom, jak se bojí fikční realitu narušit nějakým opravdovým zcizujícím efektem a namísto toho na sebe jenom vrství další roviny filmů o filmu (respektive jsou jen tři a je složité se v nich zorientovat jen díky jejich nedotaženosti). Všechno je dopředu napsaný a ten odvážný krok do dokumentární reality - který by popřel to trapné hraní si na hru a možná doopravdy něco sdělil - není nikdy učiněn. (A tak mi na filmu nejvtipnější vlastně přijde, že Krakow vypadá ve filmu doopravdy jako Brno a že Matonoha vážně vůbec neumí hrát.) (19.07.2012)