Devítiocasá kočka

Tohle má docela zajímavé postavy, v podobě bývalého novináře, dnes slepce a novináře stále praktikujícího( se zrakem nejspíše zdravým). Což je docela fajn sestava, leč okolo nich se odvíjí detektivka spíš nudnější, žánrové prvky gialla tu naštěstí nevítězí nad pátráním, ale jako celek je to takové neslané, nemastné, první půlka filmu je i regulérně nudná a měl jsem co dělat, abych se na film nevykašlal, finále sice trochu napravuje dojem rychlejším tempem, ale hloupoučká pointa to zas srazí do mezí průměrnosti. (10.09.2016)

„Máš dobrú zásobu nadávok.“ – „Sedel som na cele s Arabom.“ Úplne o ničom. Giallo (taliansky slasher kombinovaný s detektívkou) skutočne nie je mojím obľúbeným hororovým pod-žánrom: dve hodiny nudné postavy nezaujímavo pátrajú po beštiálnom vrahovi, vraždy plné kečupu a smiešneho gore, blbé záverečné rozuzlenie, fádne dialógy, proste mi to nič nehovorí. Ani neviem, za čo dávam až 20%, ale asi za slepého Karla Maldena a za relatívny rešpekt voči Dariovi Argentoovi (od ktorého sa mi najviac páčila PHENOMENA a SUSPIRIA). O mačku mimochodom vôbec nejde. (28.05.2011)

Scénář průměrný, někdy až přihlouplý. Příběh nenudí, ale nestrhne, Argentovo viuální kouzlení se tady nekoná, mordy nejsou nijak sofistikované, jak u něho bývá zvykem. Po zhlédnutí jeho dvanácti zásadních filmech mi Argentův kult zcela uniká a mám už jasno, že osobitý Fulci ve srovnání s ním u mě jasně vede. (07.09.2018)

Jedná se o průměrné giallo, které bohužel hodně srazily na kolena nudné pasáže. Jinak kostra celého snímku od kamery, přes hudbu až po Argentův osobitý rukopis stojí za jedničku. Bohužel musím říct, že prostředek filmu je tak uspávající, že mnozí z vás se asi ani nedočkají konce pokud si to potom nepřetočíte (05.05.2010)

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit. (07.07.2009)