Francouzská spojka

Zvláštní detektivka, která hodně sází na gene Hackmana. Očekával jsem o hodně více a ne jen hodně mluvení a dvě tři akční scény. Filmy je ukončen titulky, které dovysvětlují děj, proto je pro mě nečekané, že bylo natočeno pokračování. William Friedkin je pro mě obyčejný režisér, který mě nikdy nepotěšil. (18.02.2007)

Cože? 85%? Na imdb 7,9 z 10? 5 Oscarů? A ještě ke všemu v knize 1001 filmů, které musíte vidět než umřete. Buď je něco v nepořádku se mnou, nebo s Vámi tady a nebo s filmovými kritiky, protože já v tomto filmu nevidím nic světoborného. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak nemůžu najít nic, co by Francouzkou spojku mohlo vyhodit mezi nejlepší kriminální filmy. Prostě nic. Přes hodinu a půl jsem sledoval policajta, který se snaží dopadnou fancouzského drogového dealera, který z Francie do New Yorku převáží heroin. A co jako? Mám se z toho podělat? Ani náhodou. Ještě ke všemu je to docela nudné. Přiznám se, že jsem si to musel rozděli na dvě části. Abych jen nekritizoval, tak snímek se může (alespoň, že něco) pochlubit pár legendárními scénami. Například rozebrání auto do posledního šroubu bylo opravdu výborné. Potom nastupování a vystupování v metru bylo docela i napínavé a zábavné. A pochopitělně scéna kdy hlavní hrdina honí snipera. Tyto scény mají dohromady asi tak 10 minut a to je sakra krátká doba na to, abych se bavil u 100 minutového filmu. Gene Hackman ve své roli je skvělý, ale dostat za to Oscara? Nemyslím si, že to byl tak úžasný výkon. To už se mi možná líbil víc herecký výkon Roye Scheidera. Obyčejná a průměnrá kriminálka, která je hodně přeceňovaná! (24.05.2009)

Tohle je film z doby, kdy americký detektiv nemusel být nadpřirozená bytost. Friedkin zboural veškeré do té doby zažité šablony, ukázal realitu policejní práce. Nemůže se podařit úplně všechno, na co policisté sáhnou, vyšetřování je zdlouhavý proces plný nudné a mravenčí práce. A tak se díváme na sledování podezřelých, kteří jen tak bloumají po ulicích. Vidíme Doyla, který postává naproti luxusní restauraci, v níž si dopřává Charnier opulentní oběd, jak žmoulá chladnoucí kousek pizzy a zapíjí ho kávou z papírového kelímku. Friedkin jde v zobrazování reality ještě dál, nepostačí tento ukázkový kontrast, nechá překupníka drog jít odpočívat do hotelu a Doyle zatím mrzne před budovou. Únava, prokřehlost i psychické vyčerpání, to vše je následně přímo hmatatelně cítit z Doylova projevu v závěrečné scéně této sekvence. Legendární honičku automobilu s nadzemkou netřeba zmiňovat. Ale jednu scénu bych přeci jen ráda vypíchala. Když se Pepek snaží očima hledat na protějším nástupišti zabijáka, dopouští se Friedkin geniálního režijního nápadu. Totální splynutí kamery s hlavní postavou, divák je absolutně vtažen do děje a stává se jeho součástí. Tahle scéna by měla být zapsána velmi tučným písmem ve všech učebnicích kinematografie. Pořádný kus poctivé práce odvedl Gene Hackman. Jeho Doyle je nekompromisní, tvrdý chlap, který jde houževnatě za svým cílem. A Hackman je v tomhle jako obvykle na 100% uvěřitelný. (26.06.2011)

TOP 70's krimi s nepřekonatelným Hackmanem v jeho životní roli. Kromě prvotřídního stylu a řemesla (viz strhující legendární autohonička) mě na tom vždy nejvíc fascinovala ta mistrná polarizace dvou ústředních postav - urputný hrubiánský polda vs. šarmantní kultivovaný padouch (výtečný Fernando Rey). Závěr geniální. 100 % (25.01.2020)

Realistický neo-noirový thriller, na kterém lze výborně zkoumat evropské vlivy na Nový Hollywood. Stejně jako Godard v U konce s dechem nebo Costa-Gavras v Z (dva filmy zmíněné v režisérově audiokomentáři), také Friedkin uplatňuje dokumentárně veristický styl. Kamera budí dojem, že nezná trajektorii postav a musí spontánně reagovat na to, co se před ní odehrává. Vzdálenost kamery od postav a její pozice někdy věrně kopíruje způsob, jakým jsou tajně sledované podezřelé osoby (scéna v autobazaru). Mnohé scény jsou snímány z ruky a pouze s přirozeným osvětlením. Většina z nich se natáčela s kontaktním zvukem v reálných lokacích, často přímo na ulicích za plného provozu (což částečně platí i pro slavnou sebevražednou honičku) a bez zvláštního povolení. Věrnost reálným událostem, z nichž film vychází, šla tak daleko, že tvůrci použili skutečný heroin (a ve filmu ukazují tehdy používaný test jeho kvality) nebo policejní autodílnu, ve které se běžně demontovaly podezřelé vozy. K věrohodnosti přispívá také rozvolněná struktura vyprávění - čekací a sledovací prodlevy mezi akcí a reakcí jsou mnohem delší, než je zvykem v konvenčních kriminálkách, úspěch může záležet na náhodě, nebo se taky nikdy nemusí dostavit (tyhle prvky si o mnoho let později přisvojil srovnatelně realistický seriál The Wire). Výsledkem je procedurální dokudrama napěchované autentickou energií, díky níž vzniká dojem téměř fyzické časoprostorové blízkosti. Sázka na syrovost přitom nijak neumenšuje symbolické kvality vyprávění, které v souladu s dobovou skepsí není postavené na zřetelné opozici absolutního dobra a zla. Doyle možná má obdivuhodné detektivní instinkty, ale také je to frustrovaný rasistický zmetek, který si štvavým honem za zločinci kompenzuje, že zatímco on s kelímkem hnědé břečky mrzne na ulici, mocní sedí v teple a pohodlí luxusní restaurace. Nedostižitelný Charnier je oproti tomu uhlazený, zdvořilý a rozvážný a jeho chladná racionalita v něčem předznamenává nástup nového typu zloduchů, kteří jsou jen o trochu chamtivější než společnost, ve které žijí. Nestačí tedy, aby dobro bylo stejně nekompromisní jako zlo. Musí být ještě horší. Žádný film nevyjadřuje lépe oxymorón "špatné dobro". 85% Zajímavé komentáře: Visáč, rochelka (09.01.2006)