Bony a klid 2

Zasloužilí i vysloužilí veksláci s postkomočním (a postkomunistickým) syndromem. A ten si vyžaduje přece svůj KLÍDEK. V tomto případě s.r.o., a k tomu bych se přimlouval i já. Nebyl jsem určitě jediný, koho zajímalo, co bylo eventuálně dál s osudy vekslácké party kolem Martina, když se za nimi před 27 lety zavřely brány věznice. Historie se opakuje. Do Prahy přijíždí obrýlený mladík, shodou náhod i okolností opět s křestním jménem Martin, a dokonce opět z Mladé Boleslavi, t.č. bez práce a zadlužený, i když završil studium na knihovníka, který hned po svém příjezdu naráží v ruchu velkoměsta na zchátralého "vekslšuse" Bínyho, který i po letech nejenže neodolatelně hláškuje, stále pije "magický voko", ale stále s větší vehemencí vymýšlí pochybné i podřadné kšefty a ještě více bezskrupulózně šije na svého novopečeného parťáka podrazy, když dokonale zneužije jeho naivní důvěry. Do děje postupem času vstupují staré známé postavy z veksláckého podsvětí, které se s ústřední dvojkou postupem času spojí, ať už je to bezcharakterní Richard, který povýšil do funkce starosty, nebo charakterní a ctnostná Evička, tentokrát opravdu bez pověstného trička, jež bylo definitivně nahrazeno luxusním outfitem, ale také vlivnými konexemi na vlivných místech, a koneckonců také Martin, ten původní, z kterého je po odpykání trestu v kriminálu schopný právník. A v ději, který by vyžadoval lepší dramaturgickou strukturu, se objevuje celá řada známých i zcela nových postav, které jsou bez rozdílu, až na několik výhrad (Prachař, Kratochvílová), zahrány perfektně, protože Vít Olmer stále zvládá práci s herci na jedničku. Tentokrát si však ukrojil velký krajíc, když se pustil do nepřímé kritiky stavu dnešní společnosti, do nepříliš promyšleného hodnocení vychytralého a prospěchářského politikaření, vyšlápl si se svým typickým ironickým humorem na větší či menší kritiku obsazení vlivných míst "kmotřím" neřádem, a to vše prostřednictvím staré známé party veksláků. I když bylo cítit, že je to především on, kdo si vyřizuje s dnešní dobou účty. Výsledek jeho snažení je značně rozpolcený, rozpačitý a osciluje mezi sociální komedií s prvky moderního kriminálního thrilleru a černohumorné i politické parodie, potažmo satiry. Pokud tohle byla, pro kdysi uznávaného režiséra, jedna z posledních možností, jak se vrátit do dobré formy, tak režijně to vypadá zajímavě a moderně, ale scénář, jehož je rovněž autorem, je neucelený a na mnoha místech až odfláklý, což je obrovská škoda. Potenciál filmu byl značný, ale z filmu nebyl vyždímán na doraz. Vlastně skoro vůbec. Divák je prakticky svědkem opakujícího se nešvaru všech horších pokračování svých kvalitních předchůdců probíhající jen lepší (technickou) formou. Ať už se jedná o nejednoznačnost žánrového pojetí, kdy se do filmu cpe více, než se dá spolehlivě ustát, z čehož pramení následná nemožnost uspokojivě se vyrovnat s přepáleným množstvím témat a motivů, anebo o nepříliš věrohodné náhledy na vyšší místa, které nezřídka inklinují k parodii nebo parodií končí, o čemž svědčí nezvládnutý závěr filmu. Olmer se i ve svých dřívějších filmech často pouštěl do sociální kritiky, činil tak však s mnohem větší lehkostí, ačkoliv ani tady se nedá upřít režisérský esprit a energie, kdy v detailech jednotlivých scén umí zahrát na sarkastickou notu léty protřelého režiséra. Jeho syrový styl je však přece jen upozaděný, zvláště ve srovnání s jedničkou. Důsledně tak doporučuji zapomenout na jakoukoliv atmosféru, která by se více jak čtvrt století staré jedničce nějakým způsobem blížila. Je zcela nahrazena pravidelnými, rozhodně ne nezajímavými, retrospektivními flashbacky, anebo starými, osvědčenými hláškami, jež jsou připomínkou na staré zašlé časy. Olmerovi se vedle toho také nedá odpustit promarněná šance svléknout některou z pohledných hereček, a tím také značně zklamal diváka nemravu. Ve filmu měl za tímto účelem k dispozici Julii Zugarovou, Mariku Procházkovou, Evu Zubíčkovou nebo Gábinku Kratochvílovou, ale doslova NIC erotického s nimi neprovedl. O to větší je to zklamání k poměrům provokativní jedničky, která koketovala s explicitní erotikou. Což o to, Kratochvílová, jako někdejší Miss, má jistě k agentuře určité závazky, kdy se nikde nemůže prezentovat nahá a problémy už měla s ostřejšími slůvky, které jí zrovna nešly přes našpulené rty, ale co do erotiky, je film velká bída. Navíc na zámku plného neřesti, kde docházelo k rekvalifikaci prostitutek, přece jen pořádná nahota měla hrát svůj prim. Pokračování nemá příliš mnoho silných momentů. Asi nejsilnějším momentem jsou záhadou obestřené okolnosti kolem Martinova úrazu, jehož následky ho natrvalo upoutaly na invalidní vozík. Nepříjemným jevem je však zbrklost, která zajímavě nahozeným tématům ubírala na diváckém prožitku. To si vybralo svoji daň. Po skončení filmu se vám totiž toho příliš z neorganizovaného děje nevybaví. Film oproti tomu disponuje solidním tempem. Události, často až mírně bizarního rázu, mají spád, film nenudí a rychle uteče. Provokativní hudba Frankie Goes to Hollywood and co., která byla neodmyslitelnou součástí prvního filmu, a do značné míry byla vztyčeným prostředníkem pro už tehdy oslabujícího bolševika, se tady opět line k diváckému sluchu, avšak už je jen nostalgickou připomínkou, která už nikoho ze židlí nezdvihne, jako tenkrát. Navíc se o poměrně kvalitní hudební doprovod postaral osvědčený Ondřej Soukup, jehož hudba mě tentokrát bavila o něco víc. Jo, vekslákům bývalo hej, a podle filmu, se ani v dnešní době neměli špatně. Bínyho originální replika, kdy si neodolatelně posteskne "my vydělávali víc peněz než Gusta Husákú", je jednou z mnoha, které filmem zazní a výborně pobaví, avšak v globálu se jedná o dramaturgicky nevyvážený celek, který by se potřeboval zbavit přebytečných filmových kil navíc. Asi jako když veksláci při policejním zátahu v dřívějších dobách odhazovali do popelnic zboží, se kterým kšeftovali. 60% (18.10.2014) (méně) (více)