Straight Outta Compton

Namlsal jsem se novou Dreho deskou a tady od filmu si rozhodně sliboval víc než tak průměrnou podívanou. Sterilně natočený, herecky stejně snaživý jako nezajímavý, nevzrušivý, podivně prázdný film. Četnost slova n*gga už i mně lezla krkem, český titulky byly v kině totál tragický. Nečekal jsem prostě dvě hodiny nudy, osobně bych si tam někam strčil Kevina Harta :D Jdu hold dál užívat Kendricka, navíc nám zrovna vylejzá The Documentary 2... (05.10.2015)

// Meh. Jako životopisný drama o partě rapperů to stojí za starou bačkoru. Jako téměř dvou a půl hodinovej videoklip to zoufale postrádá víc hudby. A jako dobový příběh o utlačování minorit a omezování lidské svobody to zase až příliš často odbíhá od tématu, což je na jednu stranu logické - na druhou ale celkem škoda, protože takhle ten film prostě nedokážu obhájit ani v jedné z jeho rovin. Čekal jsem víc - přál jsem si movie with attitude, dostal jsem předraženou reklamu na borce z Comptonu. 5/10 (06.12.2015)

Místopřísežně prohlašuji, že při psaní tohoto zvratku byla mimořádně krutým způsobem týraná zvířata a použité vulgární odpornosti okamžitě uvrhnou každého dosud nezkaženého předškoláka do morálního bahna a nenapravitelných psychických traumat. Čest HOMObázi, která se s tím jen snaží nepokrytecky a po bolševicku zatočit! *** V dobách, kdy se ještě negrům mohlo říkat negři, se skupinka vypatlaných, asociálních negerských kriminálníků rozhodla seknout s prodejem drog, a za utržené peníze si otevřít krutohustý recitační kroužek. Jejich oduševnělá, nesmírně sofistikovaná a dokonale se rýmující lyrika, složená z veselých příhod z dýlování a plná matkojebů, mrdání policajtů, kurvení štětek, kouření čuráků a jebání na justiční systém, který jim kdovíproč chudákům znemožňoval fetovat, prodávat krek a vzájemně se bez mrknutí oka vraždit, nakopla ostatní vypatlané asociální negry natolik, že ve dvaadevadesátém málem vypálili a vyrabovali celé Losí Andělice poté, co si ti zkurvení, rasističtí bílí policajti dovolili něžně se nepomazlíčkovat a nepoobjímat s ožralým a agresivním budoucím kriminálníkem Rodny Králem. Inu, kulturní fenomén je holt kulturní fenomén! Američtí soudruzi měli tehdy máslo na hlavě, protože si to tam z té Afriky sami natahali, a tak místo aby ty inteligentní, mírumilovné a skvěle asimilované spoluobčany vyexpedovali zpět pod bitch otrokáře na bavlníkové plantáže, rozhodli se je raději utolerovat xmrti. Načež přizdisráčská Evropa okamžitě chytla syfla, a tak tu dnes milujeme všechny ty eritrejské Usámy a je jen otázkou času, kdy to tu Čonkovi pod výstižnými gangsta pseudonymy jako Tupák, Ledová Briketa, Doktor Dement, Padesatikačka „more“ Džexn či Emsý Barevne Kovi rozjedou naprudko! Ultradrsnému Ledovému Kubíku patrně už to přednášení tolik nesype jako v dobách, kdy jsme se mezirasově tolik nenáviděli, a tak se rozhodl postavit si filmový pomníček. Ač je to pomníček morálně přinejmenším diskutabilní a Ledař se všemožně snažil udělat ze sebe a svých spolurecitátorů kůl negry, výsledkem je znožně natočené, přehledné a místy až mrazivé memento toho, co je to v těch ghettech za zasranou, vymaštěnou pakáž bez jakékoliv úcty k životu, kultivovanému soužití a civilizaci. Avšak naštěstí dle moderních geopolitických teorií za vše může ten zlý, zkostnatělý, fuj, fuj systém a jedinečným řešením v intencích všudypřítomného lidství je ten nebezpečný odpad s otevřeným srdcem, přátelsky a mile vychovávat neustálým pacifistickým omíláním zrapovaných edukativních manter jako „Choď do školy! duc duc Nekraď! duc duc Nefetuj! duc duc Nedýluj! duc duc Nevraždi! duc duc duc“ a to patrně do té doby, než slaboduché, primitivní zlo a nejnižší animální pudy konečně zvítězí nad láskou, humanitou a porozuměním. No nic, musím končit, než si s dávivým smíchem poprskám monitor a do ruda oplácám kolena… (14.10.2015)

(1001) Řekněme, že by mi nevadilo, že film předkládá v podstatě fiktivní verzi kapely, kdyby byl upřímný ve svém poselství a pevný ve filmařských kramflecích. A to on není. Prolog byl extrémně navnazující, ale poměrně brzy se ta iluze nekompromisnosti začala bortit. Celý film svírá podivná schizofrenie a projevuje se to na více úrovních. Na té nejširší nebo všeobjímající mi není jasné, o čem film vlastně chce vyprávět. Protože chvílemi (zhruba tak první polovinu) vypadá jako zajímavý a potřebný sociálně-politický příspěvek do debaty, která je v Americe horká dodnes a pořád přihořívá, protože když dělali svou hudbu a bojovali za právo ji dělat, byla jsem za film i za ně nejšťastnější. Potom tenhle aspekt úplně vymizí a zůstane jenom ten nejstandardnější biopic včetně obvyklých atributů jako je manipulace historie a libovolné vynechávání lidí přítomných reálným událostem, zapojení portrétovaných do výroby a s tím související pofidérní výběr zobrazovaného (smrt Dreho bratra nemá žádnou funkci vzhledem k vyprávěnému příběhu, ale přesto je jí dán prominentní prostor, kdežto například jeho mlácení partnerek je "cesta, kterou se filmaři rozhodli nejít") a mix pietní úcty a zuboženého zeslaboštění zesnulého člena, který se sám nemůže vyjádřit a za kterého jedná vdova. A přitom právě Eazy-E udává tempo celému výtvoru, je představen jako první a jeho životní oblouk supluje dramatický oblouk filmu. (A Jason Mitchell také podle mého předvedl zdaleka nejlepší výkon. Co si budeme nalhávat, když jel autem a koukal na bilboardy, tak mi i slzička ukápla, jak byl krásně smutný, ale zase skutečný Eazy-E byl prý spíš "fuck you" než že by ronil slzy, ach jo.) Na ten jeho oblouk jsou podivně roubovaná křišťálově vyčištěná promo videa pro Ice Cubea a Dr. Dreho, kulminující v doslovu a v tom, jaká videa se rozhodli o sobě na konec zařadit - je to až trošku legrační. O filmovém řemesle toho potom nemám moc co říct, protože film se formálně nijak nesnaží najít a vynalézt a ničím se nevymyká ze zažitých zvyklostí a obvyklostí. Konec se rozpadá, protože o hudbu už nejde a ústřední trio je od sebe izolované. Film ztrácí půdu pod nohama a tempo jde do kytek (viděla jsem jenom kratší kinoverzi a nedovedu si představit, že by dvacet minut navíc dokázalo všemu tomu potácení dodat řád, spíš bych řekla, že se to musí táhnout ještě víc, ale kdo ví), ačkoliv tvůrci měli šanci alespoň naznačit, že zpomalování a rozpad děje zrcadlí rozpad kapely a ochlazování vztahů. A právě jakákoliv absence sebereflexe a nadhledu znamená, že film si možná dobře vede jako produkt zábavního průmyslu, ale nemůže se prosadit v tom uměleckém. (04.09.2017)

Velmi povedený film o skupině N.W.A., který mě (i díky mému vztahu k rap music) bavil od začátku do konce a to přestože se rozhodně za extra fanouška N.W.A. nepovažuji, jednotlivé členy znám spíše z pozdějších solo kariér. V recenzích se psalo, že si nehrajou na žádné svatoušky, mě to ale přišlo, že docela jo.. kromě tvorby hudby a občasného záběru s hulením nebo se zbraní v ruce jsou to totiž obyč. chudáci, které tehdy šikanovali policisté všech barev (a možná i jo, co se tehdy dělo v Comptonu pražskej Pepík nemůže vědět). Nijak mi to ale nevadilo. Hodně dobře to zahrál Paul Giamatti v roli Jerryho Hellera. A jsem rád, že se ve filmu barvitě zobrazil Suge Knight, o kterém se traduje zabití obou hlavních představitelů EAST a WEST coastu -> 2Paca a Biggieho. Zajímalo by mě, jestli si na film stěžoval nebo mu to bylo jedno, protože evidentním gangsterem je dodnes. Ale jeho postava v Death Row Records mi velmi připomněla postavu Victora Sweeta z filmu Four Brothers - ten taky s oblibou ponižoval podřízený :). Top je pro mě stále 8 Mile, ale tohle velmi dobrý díl do kategorie životopisných filmů z prostředí rap music. (19.09.2015)