Droga do Rzymu
Journey to Rome
Režie:
Tomasz MielnikScénář:
Tomasz MielnikKamera:
Jan ŠusterHudba:
Martin KlusákHrají:
Václav Hrzina, Berenika Kohoutová, Miroslav Donutil, Juraj Herz, Radim Kalvoda, Tomáš Hanák, Johana Ožvold, Ernesto Čekan, Jan Englert, Igor Chmela (více)Obsahy(1)
Bezelstný hlídač v galerii se nechá zlákat ke krádeži vzácného obrazu. V patách má pronásledovatele, před sebou řadu nečekaných duchovních setkání... Cesta do Říma je jako freska objevujících se a mizejících postav. Příběh má dvě úrovně – je dobrodružstvím pašeráka, především je ale příběhem osamělého a unaveného moderního muže, který se z posledních sil rozhodne vydat na velkou cestu. A tak trochu se poohlédnout po své spáse. (Česká televize)
(více)Recenze (57)
Hned ze začátku chci upozornit na to, že k filmu Cesta do Říma píšu pojednání, jako někdo, kdo s ním má něco společeného. Je možné, že za to mohu být souzen, jestliže se tak má stát, ať tedy jsem, ale jen já, ne ostatní, komentář píši jen z mého vlastního popudu. Komentář se snažím napsat jako divák, pod vlivem dojmů z jeho prvního veřejného uvedení. Cesta do Říma je film, který se snaží vybudovat si svůj vlastní fikční svět. Je to svět, který odkazuje na minulost, ne příliš vzdálenou, ale jak se zdá pro dnešního diváka už méně pochopitelnou, než si sami tvůrci představovali. Minulost vs současnost je křížení, které je jedním z motivů filmu. Ve světě dnes existuje určitá anarchie k hodnotám, které kdysi byly zřejmé, jednoznačnější, dnes je vše pod vlivem deformujícího entertainementu, který vstupuje do mnoha oblastí spojených s lidským konáním. Film upozorňuje na to, že i o staré hodnoty bylo vždy nutné bojovat – nepodlehnout ďábelskému pokušení byl věčný rozpor, o který se museli zasazovat vždy i ti nejsvatější ze všech svatých. Filmem vám však není vnucována představa změny svého náboženství anebo nutnost přechodu na víru. Hledání vlastního štěstí je boj, který máme v rukách všichni úplně stejně, ať už jste věřící anebo ateista. Spojují nás stejné otázky, které si klademe, na které neznáme odpověď a žel bohu hlavně nemáme čas je hledat(obrázkové pojetí světa). To je nejspíš Mielnikovo pojetí humanismu, na které se snaží svým filmem upozorňovat. Nostalgický smutek po způsobu hledání je pro mě nejsilnějším motivem filmu. Vyprávění filmu se vzdalo jednoznačného dramatického vršení a tak vnímání filmu není nijak snadné. Můžete si připadat jako na procházce v galerii výtvarného umění, přesto mi film nepřijde jako vyprázdněné gesto artistního umělce zahleděného do sebe. Vím, jak nesnadné je u filmu dodržet stylizační formu a formální stránku filmu. A to se filmu daří. Navíc T.Mielnik shazuje sám sebe, je ironický především sám k sobě, nadhled, neproměněný v sérii úderných joků, je z filmu cítit. Nestydí se za to nízké, co je v každém z nás, zároveň se snaží nabádat k pokoře k tomu hlubšímu, jakémusi nedosažitelnému cíli – poznání, smyslu čehokoliv a bla bla bla – na mnoha úrovních lidské inteligence. Nechci vás těmito řádky k ničemu nutit. Jen vím, že občas divák chodí na film s vlastní představou o filmu a když jí nedostane je zklamán, naštvaný, rozzuřený. Film mi od sobotního uvedení pořád leží v hlavě. Jako ze snu se mi nekontrolovaně vrací někdy esence obrazu, jindy část hudebního motivu, někdy tvář postavy, jindy úryvek dialogu. Nikdy to není celistvý dojem, který by jednoznačně dominoval. Skrze detaily, které se vrací mi pak představivost umožňuje otevírat v sobě jiné úrovně. Pojednání uzavřu tím, že si z filmu odnáším jakýsi nedocenitelný nostalgický smutek po starém světě, ve kterém byly pravidla daleko zřetelnější a schopnost hledání smyslu sám v sobě naprosto přirozená. ()
Tak toto sa nepodarilo. Zo začiatku som sa ešte bavil, ale v istom bode to začínala byť stále väčšia zlátanina bez konca. Neviem či sa tvorcovia snažili imitovať Wesa Andersona, ale vyšlo im to maximálne v 3-4 scénach. A to je málo. 30% Febio Fest 2016 - Kino Lumiere ()
Po shlédnutí traileru jsem se na Cestu do Říma hrozně těšil a dá se říci, že první půl hodinu jsem dostal přesně to, co jsem čekal a byl jsem nadšen, jelikož to celé působilo jako decentní retro komedie. Poté se to bohužel celé zvrtlo a já se přes hodinu probíjel neuvěřitelně hloupými dialogy a špatnými hereckými výkony. Každopádně pokud jsem měl ve filmu najít nějaký spirituální zážitek, tak tím pro mě nejspíše bylo pouze to, že jsem se poslední půl hodinu modlil, aby to už skončilo. Moje hodnocení 20%. ()
Z nových českých (" ") filmů nejpříjemnější překvapení celého týdne. Ta Tarantinovsky ironická scéna ke konci (holt občas někdy někdo zmizí, to se stává). A Johanka <3 (41. LFŠ) ()
Velice zvláštní film. Připadalo mi, že nám chce (asi) sdělit toto: život je jako jízda ve vlaku, nikdy nevíš, kam dojedeš a jestli vůbec dojedeš. ()
Hvězda za Donutila jinak hodně bizardní dílo, které jsem nepochopil. ()
Bizááár. ()
Po zhlédnutí ukázky z filmu, scény ze zpovědního taxíku, jsem byl na premiéru snímku přímo natěšen. Jenže už brzy jsem si uvědomil, že se jednalo o scénu nejlepší, ale co víc, dokonce o jedinou dobrou scénu z celého filmu. Zbytek byl naprostou tragédií. Začínající režisér jasně vsadil na kartu údajného surrealismu. Jenže co z toho vyšlo, surrealismus nevidělo ani z rychlíku! To prostě nebylo nic, jen nějaká kompilace marných a superdivných obrazů, evidentně pocházejících z autorových podivných představ, z nichž každý druhý vás nutí k facepalmu. Hlavní chybou je příliš nucený žánr komedie, přitom film vůbec vtipný není (kakao, vážně?). A zbytek vyplňovaly absolutně nelogické věci, které ani s ničím nesouvisely (např. vyhození kočky z okna vlaku), u toho tedy vyvozuji, že by se ani nemohly vyskytovat v podvědomí. Takže k surrealismu to mělo hodně daleko, navíc pokazit takový žánr s téměř neomezenými možnostmi, to se jen tak někomu nepovede... Bohužel, autor se snaží i kopírovat styl odjinud. Vizuál působí poměrně sympaticky, jenže až moc připomíná Grandhotel Budapešť. A hudba, ta byla vyloženě odporná, mnohokrát jsem přemýšlel, zda šlo vybrat ještě horší. Nešlo. Podtrženo sečteno, za toto si Mielnik svůj titul zdaleka nezaslouží. ()
Geniální film, který však průměrný divák nepochopí. Jsem moc rád, že jsme konečně natočili něco co se dá považovat za filmové umění stejně jako Grandhotel Budapešť. ()
"A ten knír není umělý, mám ho od narození!" Cíleně toporné vyprávění nepostrádá humor, a proto jsem se nenudil. "Představivost je první krok do pekla!" ()
Začátek slibný. Docela jsem se bavila, charakteristiky hlavních postav poutavé (hlavní hrdina, Donutil, Švarcová,,...). Navnadí vás to. Hlavní hrdina úžasně odevzdaný postoj, výraz. Střední část (vyprávění příběhů ve vlaku) a hlavně konec pro mě zcela mimo, zklamání. Posledních patnáct až dvacet minut jsem čekala v kině na konec. ()
Ten film je tak nesmyslně absurdní, až je svým způsobem krásný. ()
O tom, jak moc špatný je tento film, by se dala napsat práce o rozsahu diplomky - ale já si vystačím jen s konstatováním, že režisér je nejzakomplexovanější člověk na tomto světě, a to nejen z katolické církve, a měl by vyhledat odbornou pomoc. Dřív než někomu ublíží, nebo někdo ublíží jemu. ()
Je to jiný film. A to opravdu doslova jiný, jakoby úplně nebyl od nás. Jenže bohužel nedávající smysl. Možná, že je to moje chyba, že jsem Cestu do Říma nepochopil, ale opravdu nemohu najít sebemenší vysvětlení toho, co jsem během té, poměrně zdlouhavé, stopáže viděl. Celý film je plný absurdních událostí a zjevení, který je podkreslen jakousi duchovní a nadpozemskou poetikou. Postavy jednají zvláštně a především nelogicky a Miroslav Donutil pořád něco žvýká, hlavní hrdina má na plicích chobotnici a ještě je tu černoch s křidélky. Upřímně řečeno to je jen malý vzorek nesmyslů. Hvězdičku dávám za vizuální stránku filmu, protože ta vypadá velmi profi a za Bereniku Kohoutovou, kvůli které jsem byl upoután ze začátku, ale jakmile se její postava vytratí, tak se vytratí i má pozornost. Film je to sice pozoruhodný, ale myslím, že tvůrci budou příště rozhodně lepší (doufám, že o dost). 20% ()
Dost zajímavý snímek. Skvěle vybraná hudba, poetická vizuálnost (nebo vizuální poetika?), směsice dějových linek, jež jsou svými vypravěči záměrně převyprávěny s větší či menší mírou monotónnosti, což filmu určitě sluší... To, co upoutá v úvodu, se ale během filmu leckdy jeví jako už ohrané, zbytečně nastavované a přestavované. Je to taková mlsůtka zabalená do surrealistické krabičky, která ale nedrží úplně pohromadě, takže ke konci už ani nevím, jestli z té krabičky nevykukuje spíš nějaká existenciální ironie. ()
Za práci s kamerou dávám 2 hvězdy. ()
Cesta do Říma je film, o kterém jsem opravdu netušil, co si pořádně myslet. Řeší snad otázky katolicismu? Je to víc komedie nebo drama? Je to především snímek, který fantaskně skládá dohromady různé typy příběhů a myšlenek. Trochu to paroduje duchovní nauku a symboliky, mírně poukazuje na desatero, ale i zvrácenost lidí. Mátlo mě, že nebylo jasné, kdy se film odehrává a jaká je pro hrdiny vlastně doba. Co mohou, jak se cítí? Řada postav působila prazvláštně. Jak Miroslav Donutil, tak Berenika Kohoutová. Závěrem tedy platí, že od počátku jsem sledoval pozoruhodný příběh, který se následně zvrhl v sled osobnostních příběhů ve vztahu k náboženství a duchovnu. Jenže to se dějová linka ztratila a nedávala smysl. Takže stále nevím, co si o filmu myslet. ()
Navzdory celkové absurditě si mě film na začátku získal a vypadalo to dokonce na čtyři hvězdy, ale jakmile se děj začal přesouvat do vlaku, tak s ubíhajícími minutami jsem přestával chápat a zmocňoval se mě neustálý pocit "Co tím chtěl autor říct?". Ani v samotném závěru se nedočkáme nějakého náznaku zlepšení. Ta kvalita jde každou minutu níž a níž, až zklouzne do naprostého bizáru. 30% ()
Je to velmi zvláštní film, ale i přesto se mi moc líbil. Od začátku je jasné, že film sám sebe nebere moc vážně, zkrátka ví, že jeho zápletka je stupidní a i když jsem některé její části vůbec nepochopil, tak mně náramně pobavila. Tím ale nechci říct, že je celý film stupidní, různě si hraje s náboženským symbolismem a je v něm několik myšlenek, nad kterými se dá hluboce zamyslet. Prezentace filmu je fantastická, myslím si, že styl natáčení má eveokovat styl styrých černobílých filmů, tím jak jsou všechny záběry statické a scény v autech jou natáčeny před green-screenem, ani by mi nevadilo, kdyby byl film černobílý, dokonce bych řekl, že bych černobílou verzi ocenil mnohem více. Herecké výkony byly všechny schválně dřevěné, Václav Hrzina byl až moc dřevěný, ale jinak mi herecké výkony nijak nevadily. Hudba byla taky výborná, svým stylem perfektně komplimentovala absurditu celého filmu. 8/10 ()
Obstálo by to jako činohra na komorní scéně. Ale tohle opravdu není provedení, ve kterém by se využil potenciál zúčastněných. ()