Barva vítězství

Ano, nejlepší scénáře píše život. Tady si paní Vodnídomová ale připsala tolik nezajímavé vomáčky, až by jí člověk do ruky péro už nikdy nedal. Nebo klávesnici, to je fuk. Kromě hlavní role se ani casting moc nepovedl. Sudeikis je komik a vážná role mu absolutně nesedne. Gébls je zde jak figurka z Monopolů, u van Houtenové si přejete, aby natočila úplně jiný typ filmu a ostatní jen přicmrndávají. Vlastně Irons je standardně ok, málem bych zapomněl. Olympiáda má naštěstí slušné tempo, ale samotné závody jsou bez šťávy. Režisér asi nikdy žádné závody neviděl. Všem naštěstí kryje záda příběh samotný a otevřená kritika pokrytectví USA národu. (12.02.2017)

Těch filmů o barevných sportovcích (a nejen sportovcích), kteří se dokázali prosadit navzdory rasové segregaci, už bylo mraky a ještě jich mraky bude a Race je v tom pytli podobně laděných snímků někde veprostřed. Ničím neuráží, ale ani ničím nevyniká. Ovšem ona je otázka, jestli se dá v téhle šablonovité tématice přijít s něčím novým, což je tak trochu paradox, protože Jesse Owens byl vlastně ten první. V první části filmu mě nejvíc bavily pasáže, které se netýkaly přímo Owense. Jednání v zákulisí amerického olympijského výboru, návštěva amerického emisara v Třetí říši a dohadování podmínek, za jakých by američtí atleti přijeli, to bylo fajn. Owensův příběh byl klasickým sportovním klišé, které sice nebylo špatně natočené, ale nijak mě neoslovilo. Samotné olympijské hry se celkem podařily, ačkoliv i tady to místy hodně smrdělo kýčem. Herecky celkem fajn, akorát ani tady se nepodařilo najít toho správného Goebbelse. 60% (24.05.2016)

Takovej klasickej, generickej, sportovně-rasovej kýč... Ale dejme tomu, že ta olympiáda měla nějakou atmošku a postava Riefenstahlové byla sympaticky vzpurná a svéhlavá (a s tváří Carice samozřejmě i zatraceně sexy).. Až se filmaři naučí tyhle příběhy vyprávět více syrově, vrstevnatě, kriticky a bez pathosu, budou to dechberoucí monumenty. (19.08.2020)

Jesse Owens je opravdová legenda světové atletiky. Jsem moc rád, že o jeho životě natočili film. Za svého života si tu slávu zase tolik neužil. V USA sice neměli rasové zákony jako v Německu, ale tradiční předpojatost a diskriminace černejch byla až do 60. let velmi silná. Např. Roosevelt Owensovi nikdy nepogratuloval. Je docela zajímavý paradox, že životopisný film o jednom z nejslavnějších amerických sportovců se natočil až po tak dlouhé době a navíc v koprodukci Kanada-Německo. A na IMDB má také podezřele nízké hodnocení. ____ Já si užil z filmu každou minutu. Od těch tréninků na univerzitní dráze, až po olympijský závod. Od malých osobních rozhodnutí každého člověka, až po tu velkou mezinárodní politiku nasáklou morem nacismu. Film se úspěšně vyhýbá nejrůznějším klišé. Nestrefuje se jen do nácků, ale i do amíků. Plyne tak nějak přirozeně, jednoduše a uvěřitelně. Každá postava byla uvěřitelná. Každé rozhodnutí každé postavy bylo přirozené a pochopitelné. Chvílemi mě to tak vtáhlo do dění, jako bych měl sám pocit, že jsem ve 30. letech. No a když Jesse poprvé vstoupil na Berlínský olympijský stadión, zatajil se mi dech. Jen ten hukot 100tis davu se nepodařilo do filmu dostat. Ale to už bych chtěl moc. A co říci na závěr? Je jasné, že skutečnost byla asi trochu jiná a film nepopisuje události zcela přesně, ale celková atmosféra je natolik pohlcující, že jakékoli faktické nedostatky přebije. Pro mě jedno z nejpozitivnějších filmových překvapení roku 2016. (Děkuji uživateli Valkyra za dobrý typ.) (20.09.2016)

Na tak dlouhý film to odsejpalo celkem rychle. Takže to je hlavní plus. Zajímavý příběh a připomínka toho, jaká byla Amerika rasistická země. Samozřejmě Německu v tomhle nešahala ani po kotníky. Ale tenkrát ještě nemohli vědět jak je Německo k lidem kruté a stejně se snažili bojkotovat účast na Olympiádě, ač se sami chovali k černochům jako největšímu póvlu. Nehledě na to, že nedokázali ocenit takovou osobnost, jakou byl Jesse Owens. (27.05.2016)