Sedm smrtelných hříchů

Po 18. episodě už musím hodnotit. A zaplno. Úžasná hudba, naprosto parádní postavy, proměnlivé okamžiky, ohrožení hlavních hrdinů, zábavné aspekty, srdcervoucí aspekty... A hlavně rychlost, jakým se ten seriál ubírá. V jednom díle je toho napasované tolik, co klasicky v jiných za 2-3. I když je hlavní příběh vcelku mizerný (Svatí Ryříti, v minulosti hodní, jsou teď zlí a chtějí zabít poslední přeživší extrémně nebezpečné Rytíře Hříchů (ach ty překlady :D Sorry), kteří byli v minulosti prej zlí, ale teď dobří...), jak sami vidíte, avšak nenechte se zmýlit touto na oko jasně danou a lineární zápletkou. Je to zpracované skvostně, člověk si tu jízdu užívá a těší se na to týden po týdnu více a více. Parasyte, Durarara!! X2, Junketsu Maria, Kuroko 3... to vše jde stranou a jako první se koukám na Nanatsu no Taizai :-) Krásných a vřelých 90% (16.02.2015)

Na to jak hezkou animaci tohle anime má, mě po dějové stránce nijak extra neuchvátilo. Prvních pár dílů je nudných, dokud nezačnou postupně přibývat členové Hříchů. Jen je hrozná škoda, že některým jsme se nepodívali trošku víc na zoubek, nebo celkově se víc neseznámili s příběhem tohoto uskupení. Místo toho tam byl přehršel momentů s princeznou Elizabeth nebo Hawkem, kdy mi oba dva hrozně lezli krkem. Opening i ending nijak extra nezaujali a ze soundtracků se najdou jeden nebo dva, co stály za to. (18.11.2016)

Typický run-of-the-mill šónen úplně se vším všudy, co k tomu patří. Postavy jsou skutečně charakterizované, s žádnou z nich jsem se ale nedokázal sžít. Takový megamix anime, co jsem viděl - fantasy dobrodružství, bitvy a určitá variace na "power levels", fanservice, který místy přebírá otěže, kam se seriál ubírá a adorable/kawaii maskoti, aby se hezky rychle prodával merch. Být o něco mladší, určitě bych šel o dost výše s hodnocením, takto, zmlsán jinou tvorbou, musím hodnotit dost nízko. Věřím však, že svoje diváctvo si to najde a těm bude srdečně ukradené, co si o jejich oblíbeném anime myslím já. (11.11.2018)

Solidní fantasy anime. Připomíná mi Full Metal Alchemist: Brotherhood, i když je v horším slova smyslu monumentální, bitky se rojí pokémonovskými schopnostmi, nadsázka je až příliš nadsazená (hlavně u chování některých postav, třeba Diany) a rádobyhumorných vložek je až moc. Ale je to milé, a nejroztomilejší je ta snaha mít všechny buchty krasavice v plavkách. V některých chvílích, jako třeba když se mocná kouzelnice Merlin zjeví v závěru příběhu a uprostřed vřavy vyskočí z kápě v minikalhotkách, jsem normálně vybuchoval smíchy. No a pak je tam Ban, to je prima kousek, který tomu dodává šťávu — tak vyrovnanou postavu člověk aby pohledal. Je to takový japonský, ale je to fajn. Mimochodem, objevil se tam vůbec sedmý hřích? ¾. (02.05.2016)

Vezměte Fairy Tail, přiškrťte trochu míru jeho pitomosti a sluníčkovosti, přidejte banální příběh a hurá, Nanacu no taizai je na světě. Stejně jako výše zmiňovaná záležitost, i Sedm hříchů představuje směs spousty zářivých barviček, postav plochých a nudných, power-upů nesmyslných a přehnaných, znásilnění značně vyšumělého příběhového mustru bez špetky invence (byť nutno sarkasticky poznamenat, že oproti FT zde aspoň nějaký příběhový posun je) a samozřejmě nesmí chybět lehčí forma ečči. U mnohých šónenů se stává, že se při sledování alespoň masochisticky ukájím nad jejich imbecilitou, ale Hříchy byly po všech stránkách natolik matnou a nudnou podívanou, že jsem se musel do každého dílu nutit tak moc, jako jsem se už dlouho do sledování nějakého anime nenutil. Tvůrci se možná snažili o fungující humor, ale když se namísto smíchu dostavuje pouze pocit trapnosti, je něco špatně. Zničen a znaven žádám, aby Meliodas a ta jeho banda už ukončili tu nervy vysilující jízdu a nechali mě vystoupit u patnáctého dílu. (22.10.2018)