Ostré předměty

Režisér úžasných Sedmilhářek Jean-Marc Vallée, autorka vynikajících předloh Gillian Flynn, nezklamávající HBO, kasovní jistota producent Jason Bloom a jako vždy přesvědčivá Amy Adams. Co se tak mohlo pokazit? Za prvé mi až do předposledního sedmého dílu přišlo, že by to tvůrci mohli a zvládli natahovat až do dvacátého dílu a moc jsem si nedovedl představit uspokojivé zakončení, ve kterém právě excelovaly loňské Sedmilhářky od téměř stejného týmu. Nakonec pro mě poslední díl byl vůbec nejlepší (ačkoliv jsem zaznamenal, že to mnoho lidí má přesně naopak), problém pro mě byl ten prostředek, který se šíleně táhl a málokdy mě naplno vtáhl do děje tím způsobem, že jsem si jenom vychutnával jemné příběhové niance, které logicky většinou nebyly nijak přehnaně vyhroceny pro zaujetí běžného diváka. Ostré předměty mají velmi úzkou cílovku a velká část recenzentů je z nich naměkko, mě to bohužel nijak zvlášť neoslnilo. Ještěže je to jen minisérie, v tomto ohledu to funguje výborně. (27.08.2018)

HBO GO - Seriály sleduji spíše svátečně. Když už se ale do nějakého dám, tak ho vždy dokoukám. Buď si o tom nejdřív něco načtu nebo mám na ty kvalitní prostě čuch. No a Ostré předměty nejsou výjimkou. Dostalo mě. Hltal jsem každý díl, výborně budovaná atmosféra, perfektně hrající Amy Adams, ale i Eliza Scanlen v roli sestry mrchy a k tomu neotřelé téma. Prostě výborný seriál, který stojí za to vidět. Posledních 5 minut závěrečného dílu Vám nejspíš nedá jen tak spát. Minimálně vás donutí přemýšlet. 90% (with J.) (17.03.2020)

Don't tell mama. Seriál má hned několik aspektů, proč na něj kouknout. Skvělá kamera, fantastický soundtrack, pochmurná atmosféra maloměsta, zvrácenost postav, skvělí herci. Amy si mě tady totálně získala, protože tahle role jí sedla jak prdel na hrnec a byla fantastická. SO si atmošku budoval hezky zvolna, a někoho to může odradit, ale já miluju, když je to pomalý, táhne se to, a o to víc mě baví ty zvraty ke konci. Možná se to zpočátku zdá dost zamotaný, a díky flashbackům se nejdřív neorientujete v čase, ale postupně to začíná dávat smysl, dokážete to ocenit na samotném konci, jakej masterpiece to je. Indice k vrahovi byly podsouvány skoro každým dílem, a to jen díky maličkým detailům. Čím víc jsem věděla o té rodině, o Camille, o městě, tím víc jsem chtěla znát, a tím víc jsem se nemohla dočkat dalšího dílu. (28.08.2018)

Vyprávěno ženskou optikou. Novinářka Camille Preakerové, novinářky se pracovně vydává ze St. Louis, druhého největšího města v Missouri, do rodného "zapadákova" Wind Gap. Ale jizvy vězí hlouběji. Nejen v duši Camille, která se traumatickou rodinnou i osobní minulost snaží spláchnout doušky vodky, schované v lahvi od neperlivé vody. Celé město Wind Gap ovládá duch doby, kdy jižanská aristokracie žila uzavřená ve slonovinových věžích, zatímco otroci na plantážích česali bavlnu. Camille se vrací do rodného sídla, které honosností a nazdobeností připomíná domek pro panenky, jen ho místo nich obývá ježibaba Adora. Camillina matka. A ta svou dceru nepřijme zrovna vlídně. Camille se vrací kvůli reportáži o vraždě mladé dívky, ale od prvních chvil je jasné, že Ostré předměty nebudou klasickou kriminální historkou, jakým se nyní v televizi daří. (03.10.2018)

Valléeho americká režisérská kariéra stála na tom, že dokázal svébytně, nejednoznačně a relativně naturalisticky zpracovat témata, která by pod většinou jiných tvůrců skončila jako úlisné motivační kýče. Když se ale jeho schopnosti mohly konečně spojit s bezvýchodnou dusivostí předlohy Gillian Flynn, vyčepal se jeho potenciál naplno. Sharp Objects je osm hodin sledování umořeného statického jižanského města s rezignovanými, duševně nemocnými postavami, snímanými optikou traumatizované alkoholičky. A proto vše sledujeme nijak zvlášť pohodlnou formální metodou statických záběrů, které jsou ale točené z ruky, do oněch záběrů se občas dostanou postavy či odrazy postav, které ve scéně vůbec nemají být, to vše sem tam naruší traumatický půl sekundový flashback, přičemž do toho hraje téměř výlučně diegetická hudba z autorádií či z reproduktorů někde v pozadí. Většina postav mluví unaveným pološeptem a nikdy nic neřeknou. Všichni mají své stimuly a rituály, kterými zaplňují nijakost všedních dní. U minisérie bych nečekal takovou důkladnou snahu udržovat diváka po celou dobu v nenaplněné flustraci s nepříjemnými postavami, kde od prvního do posledního záběru se vše odehrává ve stejné plouživé rychlosti bez jakékoli gradace či satisfakce. Neuchopitelná všudypřítomnost zla z toho dělá jeden z nejsilnějších hororových zážitků vůbec, kdy po každém díle jsem se bál rychle otočit hlavou. (10.09.2022)