Ostré předměty

Rozhodne jeden z najdovážnejších tv počinov (nielen) poslednej doby. To, čo kedysi započal Lynch v Twin Peaks sa dnes berie ako normálka a hranice v odkrývaní falošnej malomestskej morálky a rôznych zákutí ľudských, či lepšie povedané ženských duší sa posúvajú stále ďalej. Určite by bolo zaujímavé porovnať s predlohou, ale aj porovnanie odlišného prístupu k téme "ženy a ich skurvený život" s Big Little Lies ponúka materiál na premýšľanie. Tam boli ženy predovšetkým obete mužov, tu sú obeťami samých seba a muži ich obeťami, na čo odkazuje aj pavúčí motív. A koniec koncov nie je od veci porovnať celkový výsledok aj s Valléeho filmovou tvorbou. Osobne mi celý seriál pripomenul témami, názvom a trochu aj spracovaním jeden tohtoročný nezávislý hororový kúsok, ale v určitom smere by jeho spomenutie mohol byť SPOILER (napr. tie miniatúry...). Seriál, ktorý polovica divákov po pár dieloch z celkom pochopiteľných príčin opustí, vážne to nie je pre každdého, a tej druhej pripraví ešte drásavejší zážitok, ako sa na prvý pohľad zdalo. Seriál o ženách, ktorý je k nim nesmierne krutý a zároveň kritický a v ktorom sú muži iba bábkami na motúzikoch, ale nakoniec sa aspoň trochu vzchopia... :) A záver je dôkazom, že každý koniec je novým začiatkom, v tomto prípade v značne ironickom zmysle. (14.11.2018)

Jean-Marc Vallée po Big Little Lies opäť kraľuje a vytvára parádnu atmosféru - tentokrát južanskú gotiku v odtieňoch zelenej. Amy Adams je absolútne fantastická, Patricia Clarkson a Eliza Scanlen tiež výborné, diera kdesi v Missouri parádna, výrazný soundtrack (Led Zeppelin!), skvelý strih a vizuál, ktorý je na úrovni filmov. Nad scenárom by sa síce dalo hútať a hľadať v ňom diery a slabé miesta, ale hoci je príbeh klasická šablóna o temnom "detektívovi", ktorý prichádza do zapadákova vyšetrovať brutálne vraždy, nielenže mi to nevadí, ale presne toto môžem a vo veľkých dávkach. 9/10 (21.02.2021)

Mrazivá exkurze do jihoamerického vidlákova (jemněji řečeno zapadákova), ve které je směr policejního vyšetřování tak trochu podřizován společenské atmosféře a “světonázoru“ obyvatel tamějšího maloměsta. Při sledování jsem si uvědomil důležitou věc. V poslední době se u nás mluví o tom, jak moc je naše společnost rozdělená. U komunity ve Wind Gap je tomu ale přesně naopak, protože je ve své urputné zatvrzelosti tak semknutá, až z toho skutečně mrazí. Přijde mi, že samotná kriminální zápletka je pro Gillian Flynn až druhořadá, protože stejně jako ve Zmizelé zde vystupuje do popředí zejména manifestace společenských poměrů. Všudypřítomný cynický tón vyprávění (který je v knižní předloze ještě intenzivnější) výtečně podtrhuje tragičnost a absurditu celého příběhu. Tragický je příběh proto, že v něm dochází k vraždám mladých dívek. Absurdní je s ohledem na prezentovanou paletu charakterů (alespoň teda pro mě), protože síla společenského diskurzu je zde až nepředstavitelná a pojem maloměšťáctví získává na americkém Jihu zcela jiný rozměr. Někdy je prostě mnohem důležitější fakt, zdali máte k něčemu “obecné předpoklady“. Jestli jste se něčím skutečně provinili či nikoliv, je v určitém prostředí naprosto irelevantní. Ostré předměty vám v samotném závěru dají ještě dvě pořádné facky a jejich rozuzlení rozhodně není předvídatelné. Přesto je jejich seriálové zpracování v některých pasážích zbytečně rozvleklé a zkrácení alespoň o jeden díl by určitě prospělo. (05.01.2019)

Miniseriálová adaptace literárního debutu Gillian Flynn je pro mě osobně snesitelnější než román sám. Díky zákonitostem filmové narace totiž ubylo hodně kruté doslovnosti (v románu deklamované vágně a nudně) a přibylo prostoru pro zajímavé charaktery (Vickery, Curry a Jackie O'Neill). Minisérie by dle mého snesla o jeden-dva díly méně, byla by dynamičtější, takto je to hodně pomalá atmosférická pocitovka, která hodně sází na rozporuplnou hlavní hrdinku (balancující na hraně diváckých nesympatií), její neutěšené rodinné vztahy a na repetitivní zobrazení buranského venkova. Velmi zajímavá je opět práce se soundtrackem, který organicky doplňuje vnitřní svět postav, který záměrně ostře kontrastuje s ruchovou bezhudbovou složkou. Vlastně jsem si tuhle hereckou one woman show Amy Adams vcelku depresivně užila a díky jejímu hereckému pojetí Camille zaokrouhluji nahoru! (03.09.2018)

O jizvách, které si sebou neseme. ___ Klady: Amy Adams už dlouho klepe na mou hereckou topku, tady fakticky ukazuje proč (nedivím se nominaci na Zlatý glóbus), nemohu jinak než nazvat její herecký výkon bezchybným, Patricia Clarkson a Eliza Scanlen taky výborné (navzdory tomu - nebo možná právě proto? - že bych postavám, jež ztvárnily nejradši zakroutil krkem; vážně, nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký seriálový charakter iritoval tolik jako ten Adořin), Jean-Marc Vallée má bezpochyby svůj osobitý a snadno rozpoznatelný styl (subjektivistického klipovitého střídaní časových rovin), který "našrouboval" na látky, v nichž bolestivá minulost zraňuju i po letech, kterážto volba dává naprostý smysl (a pokud tu někde bude něco mlít o manýrismu, tak ho pošlete za mnou, a já už mu to vysvětlím!). Na druhé straně: Vallée už zkrátka adaptoval lépe (Sedmilhářky), ostatně i Gillian Flynn - měřil-li by se úspěch pouze prodejem, jedna z královen thrilleru pro ženy - už dostala lepší adaptaci (Zmizelá). Musím taky přiznat, že si nejsem jist, zda si takhle minisérie obhájí svých bezmála 8 hodin, mám dojem, že byla-li by zkrácena na polovinu, příběh by se nerozpadl (těch příběhových zákrut tam prostě tolik není, zdálo se mi, že v určitých v momentech převládla emociální tortura hlavní hrdinky). Ale i tak se jedná o seriál, který má - minimálně pro zmíněné herecké výkony a stylistické ozvláštnění - cenu vidět. 70 % (19.02.2024)