Režie:
Jindřich HonzlKamera:
Václav VíchHudba:
Jaroslav JežekHrají:
Jiří Voskovec, Jan Werich, Hana Vítová, Ljuba Hermanová, Eliška Pleyová, Theodor Pištěk, Theo Amady, Jaroslav Vojta, Jaroslav Hurt, Marie Grossová (více)Obsahy(1)
Tonda, který byl bídou dohnán ke krádeži a Pepík, který se bohatě oženil, s penězi však vyženil také nepříliš věrnou manželku a hordu příbuzných, kteří jej málem dohnali k sebevraždě. Takže jsou na tom vlastně oba stejně. Kolem jejich vztahu je navíc rozehrána divoká honička za ukradeným šperkem, který neustále podstrkávají jeden druhému. V pořadí druhý film Voskovce a Wericha byl natočen v roce 1932, rok po uvedení jejich filmové prvotiny Pudr a benzín. Děj byl jednodušší než u prvního filmu a oba tvůrci se soustředili především na vytváření mnoha komických situací a gagů. Film natočil opět režisér Jindřich Honzl a jeho důležitou součástí byla opět hudba Jaroslava Ježka. Zazní tu nejen evergreen Život je jen náhoda v podání Hany Vítové a Ljuby Hermanové, ale také valčík Rej vážek, Beguine Hydroplan a Pochod stoprocentních mužů. Dodejme, že v roli Pepíkovy nevěrné ženy se představí bývalá modelka Eliška Pleyová, vlastním jménem Plachová. Stejně jako předchozí film i tento byl kritikou přijat poměrně rozpačitě, což však nemění nic na skutečnosti, že patří do zlatého fondu naší předválečné kinematografie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (45)
Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. ()
Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje. ()
O trochu lepší než Pudr a Benzín díky trochu lépe promyšlenému ději, ale v zásadě platí to samé. ()
Dialogy V a W jsou roztomile. ()
No, původně jsem dal odpad, ale protože měl Werich nedávno ty 110. narozeniny, nebudu tak krutý a jako dárek mu nadělím jednu hvězdičku. Snad ho to potěší. I když tedy nevím, za co by si měl tenhle film vyjma těch narozenin vyšší hodnocení zasloužit, je zoufale nudný, utahaný a nevtipný. ()
Tento film sa mi viac páči ako Pudr a Benzín. Aj keď som V+W natočili aj lepšie.....65%. ()
Pokus o českou grotesku dopadl katastrofálně, na skečích postavený děj, který dohromady nedává smysl, k tomu přehrávání do extrémů. ()
Druhý film dvojice V+W je asi pro leckoho nestravitelný, pro mě je ale ukázkou filmových postupů, jaké se v československém filmu skoro neobjevovaly. Zápletka není vůbec důležitá, resp. je velice předvídatelná, ale jednotlivé gagy a scény (zvláště ta na jezeře) jsou kouzelné. A jako bonus je tu hudba Jaroslava Ježka. ()
Je pro mě těžké hodnodit tenhle film. Groteska mě nikdy moc neoslovovala a i jinak je to velmi vzdálené mému filmovému světu. Nicméně nechybí tomu vtip, slovní humor, myšlenka a nadsázka... Takže pohoda nebo spíš Kynžvart? ()
Motto: "Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí, zlaté ryby vyletí nad mraky, pak porozumíš. Že je život jak voda, kterou láska ve víno promění. Láska, že je náhoda a bez ní štěstí není." Druhý film, který V+W stačili uvést v roce 1932, se značně liší od toho předchozího a zaroveň již připomíná oba filmy následující (jako ony je ostatně nazván podle ústřední písničky). Žádný z nich však není takovou oslavou - jimi milované, ale navždycky zašlé - němé grotesky jako tento. Všechny tyhle vodní aj. scény s Ježkovou hudbou mají navíc ještě další funkci, z filmu vytlačují ono bolestně nucené herectví většiny "památníkových" filmů, a tak z něj dělají kousek vysoce nadprůměrný. Samotné téma "honby za mamonem" je pak předestřeno mnohem hravěji a méně křečovitěji (snad že o nic nejde) než v hejrupáckém obrazu Velké deprese. "Hele, rajka. To je krása." - "To může mít cenu, viď?" - "To je vzácný." - "Hm, to by se dalo prodat, sakra." - "Prodat! Ty bys všecko prodával! Myslíš jen na peníze. To ti nestačí, že je to krásný? (...) A papoušci, koukni. To je z Brazílie. Tam musí bejt krásně. To by byl život." - "Je tam prej draho." - "Zase peníze." - "To se ti to mluví, když máme za milion šperk v kapse. To se ti to vypráví vo papouškách." - "Vždyť ho jdeme vrátit, ten šperk. Až dostaneme odměnu, tak tam pojedeme a uvidíme je živý." - "No jo, můžeme je chytat a prodávat." Co se formy týče (Ať žije Forma!), nejde zapomenout na "prohlídku rodinného zvěřince" se zvuky zvířat, zpívání v akváriu se zlatými rybkami (což užil Bergman v Hudbě v temnotách, sice to stěží znal, ale stejně to užil) a muzikálová vložka s lupiči: "Peníze nebo život! Dejte sem peníze, zachraňte život holý." I samotná bitva v muzeu má svoje kouzlo. "Můžete si lehnout, vyhráli jsme to." Co však vyhráli? Pár krejcarů? Myslím, že závěrečná scéna je jedním z nejskvělejších konců, ke kterému kdy nějaký film dospěl. Překážka je konečně rozbita. Zbavili se všeho, aby mohli získat to, co má cenu. "Kdo se bojí, nemá peníze ani život." ()
Trošku už zastaralé, ale gagy a herecké výkony a velmi dobrá práce s dynamikou všeho to pořád drží na velmi solidní úrovni! ::: Ponrepo, 35 mm ()
Druhý snímek autorské dvojice V&W a režiséra Jindřicha Honzla, který byl i režisérem divadelních her V&W, se ještě stále prezentuje ve stejném stylu jako jejich předchozí prvotina. I když pravda, převyšujících zbrklostí se už snažil režisér Honzl vyvarovat. Děj je daleko plynulejší a úsměvným scénkám Wericha a Voskovce je dáno o něco více prostoru. A stejně jako u předchozího filmu je i zde vsunuta typická stará dobrá groteska. Tvůrci si tentokrát vzali na paškál pražskou galerku a vskutku tak impozantně, že obzvláště dnes by to nikdo lépe nenatočil. A vše se točí kolem ukradeného šperku, který naši dvojici přivede do nejednoho problému. Jako parodie prostě ne výborný, ale přímo vynikající filmový počin. Nestárnoucí humor Wericha s Voskovcem předčí očekávání i dnes, neboť co věta, to myšlenka, sebeironie, narážka, či rovnou konstatování faktu. I text prezentované písně 'Život je jen náhoda' je ve své podstatě poplatný v jakékoliv době. Takže v tomto snímku máme nejen kritiku společnosti, ale i upozornění na realitu všedních dnů. Skrytou filozofii života tady přes všechen ten humor bude málo kdo vnímat, což je svým způsobem ohromná škoda. Jedná se totiž o námět k hlubokému zamyšlení. A tak si alespoň pusťme píseň o životě co není náhoda a plně se zaměřme alespoň na ten text. Řekne nám víc, než si myslíme. ()
Nevyrovnaný scénář s dlouhou groteskní částí beze slov a s divokými honičkami s klenoty a za nimi. Osvěžující pohled. ()
-Bravó, strýčku! -Vý-vý-výtečně, jadrně, jadrně proneseno! -Byť jen nadhozeno. :D ()
Potěšil mě němý úvod, závěr v muzeu a také dlouhá němá pasáž kolem poloviny filmu. Kvituji, že oproti "Pudru a benzínu" působí film sevřenějším dojmem, a ne jen jako slepenec různých scén. Je hezké vidět, jak má úroveň filmů Voskovce a Wericha jasně stoupající tendenci. ()
Možná si to měli tvůrci nejprve rozmyslet, zda točit zvukový film, nebo němý. Chápu, doba vzniku, tehdy se to tak prostě dělalo, ale skoro polovina filmu? (Nestopoval jsem to je to jen odhad). Zvukové části mně přijdou lepší, než ty groteskovité, ale vcelku se to dá snést všechno. Ovšem že bych na to koukal vícekrát v rozpětí pěti let asi nehrozí… ()
Boj v muzeu byl poměrně zajímavý a i jinak jsou ve filmu mnohé vtipné situace, ale mnohdy je to nudné a to balení dívek je docela naivní. ()
Díla Voskovce a Wericha měla vzestupnou tendenci. Po nevýrazné prvotině Pudr a benzin režíroval Jindřich Honzl druhý a poslední film podle pánů V + W Peníze nebo život. I tento film příliš nesází na ucelený děj, který je často zmatený jako na jednotlivé scény měnící se spíše ve scénky a dialogové vtipy, kterými se tak proslavil Werich později s Horníčkem ve svých divadelních hrách. Pravde je, že řada scén je bez zvuku a tak připomíná rovnou grotesky. Pořád je to ale slabý odvar před jejich vrcholem jakým nepochybně byl film Hej-rup!. Zajímavější je, že se zde vůbec poprvé před kamerou objevila Ljuba Hermanová a jde též o první natáčecí rok pro Hanu Vítovou. ()
Mám natočené na VHS všechny čtyři filmy tohoto legendárního dua, a NOMOHU, opravdu NEMOHU říct, že by se mi nějakej líbil víc než ten druhej. Myslím, že všechny jsou perfektní(odpustíme-li si nějaké politické kecy, názory a dedukce). Při opakovaném puštění se tomu všemu stále směju, a to tak, že téměř umírám. ()
V čase svojho vzniku to možno bolo zábavné. Ak si to niekto pozrie dnes, je to dosť nudné. Nie je to skrátka nadčasové :-) ()