Vlákna

Co by bylo, kdyby... Tvůrci si pro diváky připravili celkem věrohodnou a snadno akceptovatelnou vizi budoucnosti. Pravděpodobně proto se snímek těší takové divácké oblibě a útočí zde na 90 %. Čekal jsem obrovský nářez, u kterého nebudu pravděpodobně ani dýchat. Po obsahové stránce je fantastický. Na plné čáře selhává forma. Tím teď nemyslím pouze stránku nějakých efektů, ty nechť vezme čert. Film z roku 1984 vás nemá potenciál okouzlit nějakou technickou stránkou po 32 letech po jeho vzniku. Úplně mě neoslnil spíš styl vyprávění. To, co snímek řekl bylo rozhodně super. To, jak to snímek řekl už super prostě nebylo. Veškeré lidské emoce a chování v krizové situaci snímek zachytil velmi dobře. Jen to bylo hrozně odosobněné. K jediné postavě jsem si nevytvořil jakýkoli vztah. Celý snímek kolem mě proplul bez sebemenší angažovanosti k ději. Příliš mě nenadchlo ani sdělování klíčových informací a statistik neatraktivní psanou formou. Film celou stopáž balancuje na hraně mezi hraným filmem a pokusem o dokument, a to v mých očích má potenciál uspět opravdu jen zřídkavě. Ani nemám pocit, že by divákům sděloval něco zásadně nového. Hrozba jaderných zbraní tu bude do té doby, dokud lidstvo nevymyslí nějaké ještě o trošku destruktivnější. V celkovém hodnocení se budu držet někde v průměru. Viděno v rámci Společné výzvy s Lucinkou. Film nám vybrala uživatelka eLeR. (27.11.2016)

Enormně dobré a záslužné po stránce sdělení, obzvlášť druhá (postapokalyptická) část je velmi, velmi... poučná (byť je možná až příliš zhuštěná - vzhledem k časovému rozptylu víc jak deseti let se v ní skrývá potenciál i na několikadílnou minisérii). Jako snímek na pomezí hraného filmu a dokumentární "rekonstrukce" jsou Vlákna taktéž vynikající (zejména pak s přihlédnutím k faktu, že se jedná o televizní počin!) - koncepčně smysluplná, realizačně vysoce působivá (minimalismus, např. v používání čb fotografií, zde nejen, že není překážkou, ale naopak spíše výhodou), divácky zdrcující (některé slabší povahy to možná ani nebudou mít sílu dokoukat). Osobně mě to úplně nezválcovalo, ale to bude patrně tím, že mi scházel větší důraz na (hlavní) postavy (takže mi pak na jejich drastických osudech až tolik nezáleželo) a malinko mám problém i s poněkud jednolitou atmosférou - přišla mi dost šedivá a deprimující už od začátku, kdy se ještě nic vysloveně katastrofického a děsivého neděje. Zřejmě proto na mě ta následná zcela bezútěšná vize postupného konce civilizace nedopadla až tak mocně a drtivě, jako na většinu diváků. 85 % (18.06.2019)

Jackson síce okázalo čerpá z The war game, ale keďže v intenzívnosti si s touto špičkovou dokufikciou v ničom nezadá, nie je dôvod mu to mať za zlé. Pretože Threads sú tiež špičkovým filmom. Niekedy okolo 45 minúty menia definitívne smerovanie, napätie je fuč a nasleduje iba peklo. Prekvapenia ale nekončia, scenár to berie celé šmahom a....nechcem spoilerovať, nechajte sa prekvapiť vývinom čím ďalej tým viac dokumentárne ladenou snímkou a vychutnajte si aj jej pointu. Je to iné, ako napríklad The day after, ale aj v mnohom rovnaké a preto nie je vôbec od veci si tieto dva postapo skvosty pozrieť bezprostredne za sebou. Nikdy neviete, čo sa stane nasledujúci deň.... (11.04.2016)

Působivý, přesvědčivý a takřka dokumentární snímek, který i přes svůj poměrně pokročilejší věk neztrácí nic ze svého poselství či chcete-li: varovný prst, jenž tímto filmem Mick Jackson hrozivě vztyčil, zůstává stále ve vzduchu. V naprosto realistickém až pedantickém zpracování je zobrazen stav společnosti v době vážné krize, jež předchází atomové válce, její vlastní průběh a následná léta po ní, která jsou doprovázena tragickým úpadkem společnosti ve všech myslitelných významech. Počínaje národním hospodářstvím a vzděláním (důležitým pro rozvoj jakékoli společnosti) konče. Nedostatkem napětí film rozhodně netrpí. Především díky všudypřítomné televizi a novinovým titulkům je divák vtažen do atmosféry celosvětové krize, která je zde sice vyvrcholením studené války, ale lze ji chápat univerzálně a zasadit si ji klidně do současného geopolitického kontextu. Ostatně v tomto snímku je jádrem sporu Irán, který dnes hraje též nezanedbatelnou roli v tvorbě mezinárodního napětí... Co bych osobně filmu vytknul, je (když odhlédnu od pochopitelných úskalí televizního zpracování) jeho občasná přehnaná doslovnost. Komentátorův hlas nás s pomocí psaného titulku informuje o účincích atomového výbuchu, které jsou vzápětí polopatisticky dokumentovány detailními záběry, čímž se sdělení zdvojuje a alespon na mě to místy působilo dojmem amatérské režie. Kromě toho mi tam chyběl pokus o zobrazení (případně jen letmé zmínce) o mezinárodní pomoci, která by jistě v následujících letech po vlastím útoku následovala a katastrofu alespon trochu zmírnila. Nechce se mi věřit, že by v tom mezinárodní společenství Anglii nechalo samotnou (pokud by samo nebylo terčem podobného útoku). Přesto jsou Vlákna výborným příspěvkem k protiválečným filmům, kterých není nikdy dost, třebaže (bohužel) jejich dopad na zabránění dalším a dalším konfliktům je nulový... (17.09.2008)

Tento film je ze skupiny těch, které vám vážně nedají spát, kdykoliv si na ně vzpomenete a vzpomenete si často. Myslím, že je to ten nejlepší horor, jakej jsem kdy viděl včetně těch, co jsem viděl před desátým rokem života. Už jen proto, že to není hororovej žánr. Nejenže režisér zvolil dokumentární styl, on navíc ani nijak nezakrývá, co by se stalo. Vůbec nepoužívá hudbu, ale ticho, které je však mnohem zvučnější než nějaký randál. srovnání stavu před a po je tím hrůznější, že k filmu ještě promlouvá vypravěč a většinou říká statistické údaje (jako třeba z populace Británie zůstane po 10 letech sotva 11 milionů apod). Ukazuje všechno bez nějaké laciné roušky cenzury a když už něco neukáže naplno, je to jen proto že to prohloubí temnotu a hrůzu ještě víc. Proč má postava říct, že na jih od města je její žena a že už pravděpodobně dávno umřela na spad, když se to dá vyjádřit jedním záběrem na unaveného zlomeného muže stojícího u mapy v pozadí za fotkou jeho manželky na stole. Proč ukázat vraždění a rabování při jeho konání, když to lze vyjádřit slovy tří maníků vylézajících z něčího krytu: "To je puch!" Po zhlédnutí tohoto snímku jsem měl vážně chuť jít vykopat protijadernej kryt a natahat si tam jídlo, pití, generátor, akumulátory, recyklátor vody a vzduchu, zbraně a neprůstřelný vesty a protijadernej oblek a jánevímcoještě, protože je lepší být připraven, i kdyby to nenastalo. A doufám, že nenastane. Myslím, že v případě atomové války, která by vypadala jako tato (dopadlo bomb za 3000 megatun a vytvořilo 600 milionů tun spadu) by platilo heslo: Kdo umře, vyhraje. Nebo kdo se narodí padesát let poté, možná bude žít. Protože to, že přežijete dopad atomové pumy nic neznamená, vůbec nic. Následující roky a desetiletí by byly strašné. Vůbec se nedivím, že to v Británii stáhli. Ve studené válce a když se politici furt někde mleli, brzy by lidé zpanikařili. Navíc to není nejen pro děti, ale ani pro slabší povahy. Když to srovnám s filmem Den poté z roku 1983, tamto je proti tomuto jako čajíček, jako zápalka proti atomovce, jako líh proti dvanáctileté skotské. Ještě jedna poznámka. Možná si říkáte, že jsem nějaká emocionální troska či duševně nestálý či hysterický člověk, kterého vyvede z míry cokoliv. Nejsem. Ve skutečnosti mě z míry nevyvede nic (kromě novýho dabingu). (12.04.2006)