Hanele

Zivot na odlehle a modernim svetem nedotcene ortodoxni zidovske vesnicce ocima Hany aka Hanele. Laska vs tradice. Nekompromisni vira vs bezverstvi. Ackoliv na ceske pomery povedena adaptace v rukach zrucneho remeslnika, jez se nelekl velke vyzvy tristniho osudu, ve vysledku stejne trpi mensimi neduhy omezeneho rozpoctu a nekterych hereckych vykonu. 60% (25.04.2011)

Tohle je pozdní a dosti slabé Kachyňovo dílko. Kachyňa nebyl geniální režisér. Ale ve své době byl nadprůměrný český režisér -- o tom žádná a pějme mu velkou slávu. Dnes kdyby takových bylo aspoň půl tuctu... Jenomže nejsou. Všechno je to jen narcistickej bezvýznamnej potěr... Snad na pár výjimek... Ale kolikrát dnes dostanou výjimky možnost točit? Jednou? Dvakrát? Víckrát ne. Vždyť to jsou výjimky z pravidla. (11.07.2007)

Kachyňa umí ale tohleto se povedlo opravdu moc. Lada Jelínková je úplně ideální postavou i když si jinde moc nezahraje. Její krása je tak přesvědčivě slovanská, že si na tu roli nedovedu nikoho jiného představit. Kdyby nám ti hajzlové komunističtí neprotivili Olbrachta ve školách, možná , že by naše generace objevila krásu i této předlohy. Takže Karle , dík! (19.12.2008)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)