The Train to Heaven
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Josef Koza, Alena Procházková, Bořivoj Navrátil, Martin Štěpánek, Zdenka Smrčková, Michal Vavruša, Jaroslav Heyduk, Ivan Palúch, Hana Čížková, Jana Gýrová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Píše se rok 1944. Konec války je ještě v nedohlednu a nálety na Prahu jsou čím dál častější. Paní Havelková proto pošle dcerku Dášu (Z. Smrčková) k dědečkovi Baudyšovi (J. Koza), který žije na horské samotě jménem Chmura. Ta je se zbytkem světa spojená jen malou železnicí, vybudovanou kvůli dopravě dřeva. Dál za Chmurou je už jen konečná zastávka jménem Nebe. Dáša se spřátelí s dětmi ve škole, do které dojíždí vláčkem. Ona sama se nejvíc líbí Frantovi, synovi topiče na lokomotivě. Chlapec si jednou dokonce lokomotivu vypůjčí a přijede s ní pro Dášu na Chmuru. Výlet ovšem nedopadne příliš dobře a Franta, který si dobrodružství doma odskáče, se rozhodne utéct k partyzánům. Jenže vesnici a trať obsadí němečtí vojáci, kteří si ve výtopně zřídí sklad střeliva. Franta a Dáša se pokusí zmocnit se jejich nákladu… (Česká televize)
(více)Recenze (49)
Na Vlak do stanice Nebe se dá dívat třemi různými způsoby. Za prvé jako součást tvorby jednoho z nejzajímavějších a nejschopnějších československých režisérů, kdy je nutné říct, že Kachyňa uměl natáčel i atmosféričtěji a lyričtěji, a tenhle kousek patří spíš k průměru. Za druhé, posuzovat ho v kontextu doby, kdy si musíme uvědomit, že v roce 1972 vyvrcholila normalizace a doba byla k filmování hodně nevlídná. Vlak do stanice Nebe patřil k tomu nejlepšímu, co v oné době vzniklo, a poměřováno současnou tvorbou, si vůbec nevede špatně. Za třetí, jako ukázku vynikající práce s dětskými herci, kdy mě vůbec nenapadá titul, který by se mu v polistopadové tvorbě přiblížil. Už jen za tohle si Kachyňa čtvrtou hvězdičku zaslouží. Celkový dojem: 75 %. ()
„Kdo pije nemyslí, kdo myslí nepije. Stokrát do zítřka. Všichni co pili! A krasopisně!“ Moc hezký dětský film. Dětští představitelé jsou přirození a u žádného nemáte neodbytný pocit, že jen nechutně přehrává. Ale krom nich „hraje“ i místo, kde se natáčelo, spolu se zimou, a to vše díky nádherné Illíkově kameře (výborně doplňované Liškovou hudbou). Když si k tomu člověk připočte všechny ty stylové hrátky během snových a fantazijních představ, je opravdu radost se na film dívat. A užívat si tu atmosféru dětství, která z něho přímo sálá. A člověk pak filmu odpustí i tu občasnou naivitu. A podivný konec, který od „prozrazení“ působí poněkud nepatřičně a „hordou“ valící ze svahu trošku až směšně. Kvůli žánru to snad ani nešlo ukončit jinak, ale „pravděpodobnější“ závěr by filmu podle mě spíš pomohl. To ovšem nic nemění na tom, že se mi snímek líbil a oceňuju ho slušnými 4*. „Jakej pan Baudyš? Děda. Maminka je moje dcera. Jednou jsem byl u vás, tos ještě byla malá. Vozil jsem tě na kolotoči.“ - „Já se nepamatuju paneee…dědo.“ ()
Parní vláček, který čeká na posledního, co musel podojit kozu ... U toho škarohlída Kachyni mě vždycky fascinuje ta jeho poetika. Podle jeho manželky a dcery to byl velký morous a suchar, jakoby všechnu svou něhu a citlivost dal pouze do svých filmů a na jeho blízké mu nezbylo. Právě kousek pod Nebem v dědově chalupě si vyhrál přímo neskutečným způsobem. I když má film hodně dramatické okamžiky a pojednává o vážných věcech, přesto máme pocit, jakoby šlo o bezbřehou idylku viděnou dětským pohledem. Vždy jsem obdivovala s jakou lehkostí se obsazovaly dětské filmy, sázelo se na přirozenost, děti byly nejne fotogenické, ale uměly se nenuceně pohybovat před kamerou. Dospěláci jaky by byli jen do počtu. Celý příběh má navíc správně podchycenou atmosféru, zachycuje svět, který už není, ale prostřednictvím filmového záznamu se do něj můžeme přenést a takřka dýchat stejný vzduch. Propracované scény zaujmou v průběhu celého filmu, mě však utvěl závěrečný záběr na kolejích - Franta s krávou, děda se psem - velké zvíře, malý člověk, velký člověk malé zvíře, vycentrovaní přesně do středu. Film, který má všechno, jak má být - hudba podtrhuje děj, ale nikde nepřekáží. Illík za kamerou dokázal vždycky vykouzil pěkné obrazy a Hájek jako nejlepší střihač 60. let zase dokáže vybrat přesně to správné ani o chlup víc. A to dává dohromady pohodový divácký zážitek. ()
Je síce pravda, že dejová linka bola iba taká priemerná, no Kachyňovi sa tu podarilo vytvoriť slušnú atmosféru postavenej na vynikajúcich detských hereckých výkonoch - sugestívne, emotívne... Detský príbeh, kde hrá hlavnú úlohu vlak, detská láska a kamarátstvo, a to všetko na pozadí smutnej reality vojny. Nadpriemer. 75/100 ()
Nejspíše rok výroby zasazuje celému snímku jakýsi rutinní nádech. Vyznívá mi tak klasicky perfektní práce s dětskými herci, snová a imaginární realita, Liškovy valčíky i celkové přiblížení válečné atmosféry. Kvalita REPUBLIKY, převedená zde do postavy Franty, je dozajista základem nakonec silně vyznívajícího filmu. I v Dáše lze najít některé předešlé hrdinky. Celkový poetický obraz zde vrcholí, trochu zdlouhavou, scénou s pestrobarevným vláčkem. Možná, že nutným záměrem bylo i poukázat na kázeňské či deratizační nešvary předválečného školství, nicméně i rutina je v tomto případě nadprůměrná a snímek potvrzuje (i v těchto dobách) režisérovu výjimečnost. ()
Je velká škoda, že neexistuje mezinárodní festival poetických filmů, tenhle snímek by musel vyhrát. Tam, kde končí dětská fantazie, začíná ta Kachyňova. Režisérův dvorní kameraman se také zasnažil, a jelikož měl na rozdíl od Krále Šumavy, k dispozici i barvu, vyhrál si téměř nečekaně. ()
Vlakem až do Nebe, k dědovi. Tam prý nikdy nebude válka. Jen slunce, které koulí očima, děsiví čerti, vodníci a lesní stvoření v dědově chalupě. Jenže válka je a němečtí vojáci přijíždějí i na vesnici... Poetika dětství, her, lásky i přátelství však v Kachyňově snímku převažuje a bezhlavý rytíř na bílém koni a strach o dvě myšky jsou v tom momentě mnohem děsivější než tisíce Němců kdesi doma v Praze... ()
Kachyňa sa rád pozeral na ťažké témy prostredníctvom detských očí a detského vnímania sveta a pokiaľ by sme vo filme nevideli občas z diaľky vojakov, tak by sme ani nevedeli, že sme sa s hrdinami ocitli v druhej svetovej vojne. Má to krásnu zimnú atmosféru, snové scény sú nakrútené veľmi vkusne a detských predstaviteľov si obľúbite. Len mi iné podobné Kachyňove filmy, ako napríklad Ať žije republika alebo Práče, pripadajú o niečo silnejšie. Názov taktiež nepovažujem za príliš šťastný, divák si rýchlo domyslí, čo v skutočnosti znamená. 70% ()
Karel Kachyňa je mojim obľúbeným režisérom. Vlak do stanice Nebe je 25. filmom, ktorý som si pozrel. Považujem ho však iba za priemerné dielo, ktoré trpí neujasnenosťou, čo vlastne chcel režisér nakrútiť a aké posolstvo divákovi vyslať. To však vôbec neznamená, že vo filme nie sú pasáže potvrdzujúce Kachyňov umelecký dôvtip, zrelosť a najmä jeho talent pri vedení detských hercov.. ()
Vlak do stanice Nebe projíždí po trati dětské fantazie, zastaví se uprostřed všedních i nevšedních starostí a znovu se plnou parou rojezde vpřed... aby přinesl v doprovodu ruchotu nová dobrodružství pro ty nejmenší, kteří v horské vesničce nalezli s rodinou své dočasné útočiště před traumatizující válečnou situací. Z pohledu dospělých může tento film zanechávat v sobě lehce naivní jednání dětských postav, ale ty spolehlivě ladí s celkovou stylizací včetně napínavého vyvrcholení. Vedle skvělých výkonů pečlivě vedených dětských herců se pro mě hlavní devizí stávají i hudba a kamera... také Hájkův nápaditý střih, který uprostřed jízdy několikrát skvostným způsobem zrytmizuje vizuál přesně do taktů znějícího valčíku. VLAK sice není pro mě zdaleka ten nejlepší či nejoblíbenější film pana režiséra, ale když se i ten obyčejný děj rozjezde ve znamení typické Kachyňovy poezie jako onen vláček cestou zasněženou krajinou, sjíždí na vlnách dětských pocitů v celé řadě nádherných poetických záběrů, moje srdce za jízdy vlaku plesá a vznáší se v doprovodu Liškových tónů až k onomu Nebi... S Vláčilem, Menzelem a Kachyňou v čele pro mě zůstává československá kinematografie nadále tou nejbáječnější studnicí jedinečných poetických filmů. „Pozor, přejedeme závoj! Hurááá! Huráá!“ 90% ()
Půvabnou poetiku a hravou fantazii doprovází v tomto dětském filmu také nádherná hudba. Malá holčička odjíždí uprostřed válečné zimy z Němci obsazenéno města k dědečkovi do horské vsi, válkou zatím nedotčené, kde jediným hrozícím nebezpečím jsou akorát vši ve vlasech, které si můžete odnést z místní školy. Ale i tam nepřátelé jednou dorazí a je čas na hrdinství a partyzány, a to je věc, která mi k celkovému pojetí a zpracování filmu tak úplně neseděla. ()
Inteligentní, citlivý poetický film o dětech a nikoliv jen pro odrostlejší děti, ale i pro dospělé. Nabízí možnost pochopení dětského myšlení stejně tak, jako i v mnoha jiných Kachyňovych snímcích. Je to prostě ta stará skvělá Kachyňova tvorba jakou u nás doposud nikdo nepřekonal. No, a čemu jinému v naší české kinematografii dát plných pět hvězdiček, než Kachyňově tvorbě. ()
Já tyhle válečné filmy pro děti zkrátka můžu. A pokud jsou natočeny pod taktovkou Karla Kachyni, je to pro mě záruka kvality, dobrosrdečného humoru a poetických záběrů. Film Vlak do stanice Nebe vypráví o malé holčičce Dáše, která odjede před válkou od maminky z Prahy do horské vesničky ke svému dědečkovi. Tady se Dáša seznamuje s místními dětmi, zvyky a taky lokomotivami. Z celého filmu jsem měla dojem, jako bych listovala knížkou s několika na sebe volně navazujícími příběhy, které propojuje právě houkání lokomotiv a všudypřítomný sníh, led a dětský smích. ()
Velice pěkný "dětský" film, který ovšem kazí ten rychlý, v podstatě useknutý konec. ()
Tým pod vedením Karla Kachyni ve složení Ota Hofman scénárista, Josef Illík kameraman a Zdeněk Liška hudební skladatel vytvořil řemeslně kvalitní, poetickou a dětskou fantazií prošpikovanou krásnou podívanou. Tenhle film vyloženě hladí po duši a evokuje dřívější dětství bez jakékoliv techniky a vymožeností. Já tohle na Karlu Kachyňovi a jeho filmech obdivuji a mám strašně moc rád a také velmi oceňuji to, jak jsou jeho dětští hrdinové přirození. Moc se mě líbila malá Zuzana Fišerová, později známá jako Douchová, pomocnice v knihkupectví Darka Vrány. Luxusní byla také scénka, ve které děti z plácačky popíjely slivovici a učitelka je pak kárala a za trest musely stokrát napsat "Kdo pije nemyslí, kdo myslí nepije". Jak výstižné heslo :). Vlak do stanice Nebe patří do kategorie Kachyňových dětských snímků, kde má v dějové linii první místo dětská fantazie. ()
Nechcii zde polemizovat o době vzniku filmu, kdy normalizačním restrikcím podlehli i Hutka, Třešňák a Vodňanský, a do "kulturního kouta" musel zalést každý, kdo chtěl něco tvořit. Partyzánská parodie Karla Kachyni však patří mezi úspěšné "dětské" filmy, které k nám přicházejí většinou z románsko-arabské provenience a které dnes tolik obdivujeme. Nejednoznačný konec - spánek šípkové princezny a její probuzení - patří zajisté i k pohádkám pro dospělé. ()
Lyrický příběh , v němž se střetává svět dětské fantazie a her s realitou druhé světové války , nese typický rukopis režiséra K.Kachyni. ()
Pre mna je pravou reprezentatkou detskej kinematografie Vera Plivova - Simkova, a ja tak pozeram, aj Kachyna pracoval s detskymi hercami. A to tak, ze dobre : 70 % ()
Nadprůměrný rodinný film... ()
Konec války dětskými očima plný typicky kachyňovské poetiky a fantazie. Nadchly mě krásné záběry na zimní krajinu s parními mašinkami. A taky samozřejmě geniální ústřední valčíková melodie od koho jiného než Zdenka Lišky. Vytknout by se tomu asi dala někdy až poněkud přehnaná naivita v dialozích hlavních dětských hrdinů. Dnešní děti by určitě uvažovaly trošku jinak. Kladu si tedy otázku, nakolik je může tento film ještě oslovit. Ale v kontextu československé tvorby počátku 70 let (normalizace) je celý film málem malý přírodní úkaz. ()