Únos

Není to tak pěkně rozjuchané jako jiné agitky, takže se může zdát, že je to zrádnější film. Škoda, že po dvou reprízách kouzlo "zlého" filmu je definitivně pryč a zůstává jen obyčejná nuda a trapnost všech zúčastněných. Generace Dohnala a Peška si žehlí své apolitické starší filmy, mladí v čele s boxerem Peterkou se jen bezcílně zubí. V případě zpěvačky Červené se jen pokoušejí o novodobý vamp. Broukají si Internacionálu, sešívají košile (aby hanobili vlajku) a vůbec nejsou fabelhaften. Tolik k prvním dvěma setkáním s Únosem. Napotřetí jsem do něj zabředla ve zcela jiné náladě a nalezla jsem několik nových poznatků, od takových banalit, jako například, že Hrušínského angličtina je mizerná, že Dohnal, místo toho, aby exhiboval své zralé herectví utužené dlouholetým působením v ND, nedokáže pod nánosem nechutné masky pořádně ani promluvit a že přes tohle inspirující prostředí Pešek svou zdejší roli považoval za zcela klíčovou ve své dramatické kariéře. Jak je tohle možné? Scénář je pravým balancem mezi drzostí, arogancí, hloupostí (senilitou, demencí…) a neumětelstvím, jakého jsme byli tak často svědky v prvních letech zestátněného filmu. Ale přece je Únos ve svém ranku v něčem originální, ve svém pojetí Američanů, kteří jsou méně, než-li karikujícími šablonami, jsou chodícími imbecily dorozumívající se jiskrnými dialogy v tomto duchu: "...a inženýr Prokop je můj trojský kůň." - "Neznám takového koně, u nás v Americe neběhal. Určitě." načež kontrují nesmyslně černobíle hrubozrné paralely mezi stále doznívajícím strachem z praktik koncentračních táborů (přítel Wanke) a současným zařazením válečných zločinců do mašinérie amerického "demokratického“ pokroku. Nechybí všudypřítomné oslovení "Hallo!", laskavé nápisy Ami Go Home a teze o znárodnění Spojených národů, zneužívá se sudetoněmecká otázka, těší se na stáž do Moskvy a do toho všeho tančí Munich follies. Američtí vojáci slouží, protože by jinak byli nezaměstnaní a nemají šajn o tom, proč by své české soukmenovce měli střílet, pakliže by ovšem tito nebyli na útěku. Ještě je vám to pořád málo? Tak výborně, užijme si symboliku mouchy vězněné a propuštěné, pobavme se nad skrytým významem otazníku, který je přece tak chytře použit jako srp a přirozeně zatleskejme Karenovi za jeho "hodného" bachaře, který se rozplizl v žánru Mrazíka kříženého s Holmesem. Nedbalovi za jeho znásilnění každého nábytku, kterého se dotkl, respektive si na něj lehl, pří výslechu či při jakékoli jiné narcistické etudce. Samohana je špatná, je potom ale stejně špatný i váhající motiv Kopeckého? Neměl to Pešek příliš snadné, když se mstil za svou mrtvou rodinu, s čímž Milda pouze toužící po západní kultuře nemohl soutěžit? Setkám se ještě někdy s hůře fungující rudou partičkou, která se výhradně krmí papírem? Pochopí kuchař Hlinomaz, kdo jsou to bolšáni? Jaktože Eda Kohout byl jako vždy zastíněn Hanusem, ačkoli měl vyšší šarži? Uvěřím barrandovské kariéře Lídy Vostrčilové nebo mi bude ke štěstí stačit přežít výkon Inocence Březiny? Vystačí mi k černému humoru orální fixace a Vykypělova intonace? Dokážu někdy zapomenout na neskutečně šílený výkon samolibého Dubského nebo WTF novinářů Effy a Myzeta? A skutečně bylo setkání Klose a Kadára opravdu šťastné? Vždyť právě na nich leží odpovědnost nejen za režii, ale námět i scénář. Siamská dvojčata, styďte se a jděte mašírovat Heimat! (02.03.2009) (méně) (více)