Nastala chyba při přehrávání videa.
  • GrooveJump
    *****

    Hnidopiši, chroničtí proklikávači, tendenční filmkritici, zarytí nabourávači inťoušáren, spojte se. Patologicky dále hledejte, pro svoje vlastní účely Vámi vytvořenou, "Filmovou řeč". Odhalujte chyby ve scénáři (Ano, když film rozštěpím na x malých kousků, tak nemůžu tvrdit, že tam nejsou), hoňte si svoje egoklobásy, předhánějte se ve své, Vámi vlastní všímavosti, vypichujte ze svých dosti prosezených křesel, gaučů a kanapí dějovou nevěrohodnost, útočte na rozvleklost dějové linie, pilujte si schopnost napadnout cokoliv a následně si tím potrénovat argumntační rétoriku, při případně vzniknuté zpětné vazbě (Zdravím Vás pane Fucka). Chtělo by to možná více chodit ven a při svých případných cestách, do svého programu zařadit "zbytečnější" a více "messy" špacírgangy do periferijních oblástí, tedy třeba i do těch podobných míst, kde se odehrávají tři poslední děje Zvjagancovic celovečerních filmů. Nebo "jenom" odjet metrem do random stanice, vybrat si k pozorovacím toulkám např. nevábně vzhlížející park, projít se tou nejšpinavěji vyhlížející sídlištní ulicí a tím třeba i pootevřít pokličku hrnce, odvážit se kouknout dovnitř, nebát se prohrábnout připečené, pořádně se vším zamíchat, sebrat odvahu k uchopení opatlané lžíce a ochutnat celek. Během toho sic nepotkáte tolik galerií, gastrorájů či dalších nástrojů marnotratnosti, také asi nebudete míti mnoho možností, jak si zahřát své prochladlé tělo, pač žádné berné caféčko, hodné Vašemu vkusu, zřejmě blízko nebude. Ale což, třeba by tato nepohodlná socio a etno návštěva pomohla obecně k větší dávce potřebné empatie. Snad by i pomohla více rozvíjet pozorovací talent, z jiného a více realističtějšího úhlu. A nebo nemusíte nedělat nic, čekat na pozvánku na předprémiéru nějakého béčkového bijáku, posléze na rautu slupnout pár chlebíčků, naházet do chřtánu pár dvojek a servilně oslovovat podobně smyšlející filmové řerčníky. Smrádek, ale teplíčko. Na rozdíl od nás všech, má rejža pozorovací talent od pána boha, dokáže ho mistrně přenést do zvuku a především obrazu. Nejenom, že perfektně a relativně nezúčastněně nastiňuje psyché "Rusa domácího" v jeho vlastním kurníku, tak i ta česká či západní bublinka nezůstává bez smradlavého odéru. Zvjagincev tímto civilním opusem, jako již poněkolikáte, chytnul několik much jednou ranou. Scénaristické nedostatky , které můžeme najít v mediálních recenzích a třeba i tady v komentářích od plebs, paradoxně pouze umocňují a zostřují celkový společenský kontext a smysl režisérské výpovědi. K tomu pomalu pohybující se a jednoduše božská kamera, zvukové či hudební výpady, skundárně provrtávájí diváka skrz naskrz. Luxusně namixovaný koktejl a skvělá technogenerační výpověď, plná patosů vycházejících ze sociálních sítí, pornografie a globalizačnímu sebeodcizení. Zde kritika přichází ze strany samotného Ruska, tedy z té strany, která si asi nejvíce zaslouží si vykakat si pár hoven na svou hlavu. Opět smekám pane Zvjagincev....(21.2.2018)

  • castor
    ****

    Chladné, kruté, pravdivé. Ruského režiséra Andreje Zvjaginceva zajímá vztah manželů, kteří spolu jen dožívají. Jdou od sebe, každý má jiný vztah, nesnášejí se, pohrdají jeden druhým, roky fungovali bez lásky, pojí je pouze dvanáctiletý syn, kterého vlastně ani nemají rádi, a dávají nevybíravě najevo, že je momentálně špatně řešitelnou přítěží. Jenže pak se kluk ztratí. Je to nekompromisní, ale zatraceně pravdivé. Stačí se kolikrát rozhlédnout kolem sebe. Lidé se vrhají do vztahů, neumí spolu mluvit, rozcházejí se kvůli malichernostem, vstupují do manželství a hypoték, aniž by se pořádně znali. A milovali. A respektovali. A chtěli si rozumnět. Tvůrci to do nás perou, poukazují na neúčelnost institucí, na děsivě pochroumané vztahy, na sociálně-politické problémy současného Ruska. Lhostejnost vztahů podporuje i zimní počasí. Brzy pochopíme, že odcizení se předává z generace na generaci, že společnost je nesmírně konzumní, že dospělé zajímá zejména uspokojování vlastních materiálních a sexuálních potřeb. Zvjagincev se doslova vyžívá v dlouhých statických záběrech, přesto diváka drží v napětí a donutí ho sakra přemýšlet nad tím, co právě sleduje.(8.2.2018)

  • Othello
    ****

    Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím.(18.4.2018)

  • campix
    ***

    Zvjagincev je momentálně nejopěvovanějším ruským filmařem a dalo by se vlastně říci, že i předním evropským tvůrcem. Jeho filmy tradičně naplňují sekce předních filmových festivalů a získávají ta nejvýznamnější filmová ocenění. Zvjagincev podává skrze své filmy často velmi nekompromisní a nepříjemnou sondu do ruské společnosti a jinak tomu není ani v případě Nemilovaných. Zde se dotýká témat jako neefektivnost státních složek, problémy tradiční rodiny v dnešním světě z pohledu tradičního náboženství nebo například podsouvané téma závislosti na mobilních telefonech (respektive sociálních sítích). Což o to, témata jsou to velice zajímavá a zpracování je na vynikající úrovni, především kameru musím pochválit. Jenže Zvjagincevovo tempo všem nutně nemusí sednout. Precizní dlouhé záběry, zajímavé kamerové průhledy a velmi pozvolné tempo. Takže záleží, jak Vám v daném rozpoložení sedne jeho styl. Mně tentokrát nesedl, to ale neznamená, že by se jednalo o průměrný film. Ba naopak.(3.3.2018)

  • vyfuk
    ***

    V celku chápu, proč je to nominované na Oscara. Drama z prostředí rozvrácené rodiny, která sdílí jednoho syna, který to nese těžce a oba rodičové už tak nějak žijí životy někde jinde. Nevím jestli je to tím, že Rusové na to nemají takový cit, ale z toho dramatu se dalo vytřískat více psychické rozpačitosti mezi postavami, ale nevadí. Film tím silně ztratil, jelikož trvá skoro hodinu než se začne něco dít a poté to má takový nemastný neslaný spád. Má to suprové až poetické záběry, které já jakožto člověk, který se v tom i nějak vyžívá ocení, ale tím to končí. Silně bohužel.(25.2.2018)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace