Nemilovaní

Chladné, kruté, pravdivé. Ruského režiséra Andreje Zvjaginceva zajímá vztah manželů, kteří spolu jen dožívají. Jdou od sebe, každý má jiný vztah, nesnášejí se, pohrdají jeden druhým, roky fungovali bez lásky, pojí je pouze dvanáctiletý syn, kterého vlastně ani nemají rádi, a dávají nevybíravě najevo, že je momentálně špatně řešitelnou přítěží. Jenže pak se kluk ztratí. Je to nekompromisní, ale zatraceně pravdivé. Stačí se kolikrát rozhlédnout kolem sebe. Lidé se vrhají do vztahů, neumí spolu mluvit, rozcházejí se kvůli malichernostem, vstupují do manželství a hypoték, aniž by se pořádně znali. A milovali. A respektovali. A chtěli si rozumnět. Tvůrci to do nás perou, poukazují na neúčelnost institucí, na děsivě pochroumané vztahy, na sociálně-politické problémy současného Ruska. Lhostejnost vztahů podporuje i zimní počasí. Brzy pochopíme, že odcizení se předává z generace na generaci, že společnost je nesmírně konzumní, že dospělé zajímá zejména uspokojování vlastních materiálních a sexuálních potřeb. Zvjagincev se doslova vyžívá v dlouhých statických záběrech, přesto diváka drží v napětí a donutí ho sakra přemýšlet nad tím, co právě sleduje. (08.02.2018)

Zde není láska, ani v sebemenším náznaku. Osvobození EGA a nastalo peklo na zemi. Mrazivě chladný, depresivní film, jehož název by se měl do češtiny překládat věrně podle původního, totiž NELÁSKA. Je mnohem výstižnější. Film je depresivní v tom, že tu není žádná naděje, není tu Bůh (který člověka miluje), proto mu nelze dát plný počet. Není zde však ani žádný milující člověk. Film je však umělecky velmi dobře podaný a úmyslně (či neúmyslně) může být pro mnohého diváka varováním, či podnětem k zamyšlení. Připomíná mi některé neúprosné depresivní mrazivky rumunské (např. 4 měsíce..., Úterý po Vánocích aj.). Nejsem si jist, zda jsem správně pochopil závěrečnou scénu z nové domácnosti Borise, ale zdálo se mi, že říká: a znovu totéž v bleděmodrém... (21.07.2020)

Největším problémem všech těhle jakože civilních dramat je jejich zběsilé tempo. Obzvláště, když je navíc natočí nějaký hyperaktivní komsomolec, co si ve volných letech ze všeho nejvíce libuje v depilování si předloktí pinzetou a pokud mu v tom fofru ještě zůstane nějaký ten měsíc, zbožňuje freneticky pozorovat, jak mu tvrdne chleba. To se pak takhle v úvodní půlhodině ani nestihnete pořádně pokochat zcela nedostatečně dlouhým záběrem na mrtvé stromy a najednou vžuuuuum, už sledujete fracka na cestě ze školy. No, je to cukulet jaxviňa, má to domů pouhých pět kilometrů, takže se tam jen tak na dvacet minut bleskově mihne, přičemž zaseklý stativ v těch pomíjivých okamžicích neuroticky švenkuje mezi vchodem do vzdělávacího institutu a moc pěknými kořeny parkových dřevin. Pokaždé na pouhopouhých deset minut!!! Absolutně to dění nestíháte sledovat, srdce vám buší tím přívalem adrenalinu jako o závod a dřív, než byste stihli tisíckrát říct „Kurvacojetozasezanarkoleptickoupičovinu“, počítáte půl hoďky zrnka prachu na stole ve frackově pokojíčku a věnujete se důkladné realitní prohlídce průměrné ruské třijedničky, a to včetně až příliš spěšného popisu výhod nemovitosti a výčtu čtverečních metrů, tudíž absolutně nemáte nejmenší šanci se adekvátně rozhodnout, jestli byste byt nakonec koupili, nebo ne. A takhle zběsile to letí celou dobu, takže onen zcela nepodstatný, poměrně silný příběh v pozadí o tom, jak šeredný táta pojebe flundru, slizká máma z toho chytne hysterák a motorový pekáč, fracka nikdo nechce a tak se zařídí po svém, vás v kontrastu se vší tou ultrahektickou filmovou nádherou nakonec pěkně otráví, neboť si ani nestihnete pořádně vychutnat třeba tu klíčově podstatnou bábu, která patnáct minut důkladně utírá tabuli a pečlivě zamyká učebnu, či jiné veledůležité dějové kudrlinky! Dvě hodiny prostě uběhly jako cévkování ostnatým drátem a dvojka by měla mít aspoň pět, aby si divák řádně užil totálně znekrotizovanou prdel a ochrnutou páteř z kina na hraně v Kině na hranici. (02.05.2018)

Každý jeden Zvjagincevov film je ako úder tupým predmetom do hlavy. Nekompromisný, presne mierený úder zozadu rovno do temena. Dá sa žiť bez lásky? Ale samozrejme, že sa dá. Obrovské množstvá ľudí sú toho živým dôkazom. Ale ak som sám zlomený a nešťastný, budem to svoje nešťastie šíriť aj ďalej a reprodukovať sa? Veď sa to rovná vedomému šíreniu AIDS, SARS alebo hocijakej inej smrteľnej choroby. Každý eticky založený jedinec by si to mal dobre rozmyslieť. Ďalší z filmov, ktoré Rusku určite nepomôžu pri hľadaní východiska z demografickej krízy. (25.01.2020)

Jednoznačne zatiaľ môj najlepší film od tohto režiséra. Zvjagincev mi týmto snímkom už definitívne dokázal, že je dôstojným nástupcom Tarkovského. Točiť filmy takýmto spôsobom veru nedokáže veľa režisérov na svete. Zobrať si nejakú myšlienku, nejakú tému (v tomto prípade odcudzenie v rodine, pocitová prázdnota a chlad...) a dokázať ju vo filmovom diele naplno vyjadriť a to vrátane maximálneho pocitového účinku na diváka, tak to chce naozajstný talent, ktorý Zvjagincev rozhodne má. Z tohto dôvodu vyčítať mu to, že je film až príliš "chladný", že sa človek pri ňom cíti "nekomfortne" a pod. je holý nezmysel, keďže režisérovi išlo práve predovšetkým o toto. Takže užívatelia, ktorí kritizujú niečo v tomto zmysle, vlastne kritizujú najväčšiu prednosť snímku, čo určite nie je fér. Je úžasné ako niekto vo svojom filme dokáže vyjadriť nejaký pocit, prípadne myšlienku bez slov, iba s prispením technických filmárskych postupov, predovšetkým kamery a audio zložky. Zvjagincevova schopnosť neverbálnej komunikácie s divákom je preto geniálna a jeho štylistické vyjadrovacie prostriedky jeden veľký masterpiece! (29.11.2017)