Pan Jones

Občan neobčan, obyvatel neobyvatel, je to těžké. Film má nějak všechno, co je potřeba. Sympatické herecké obsazení a hlavně velmi zajímavý námět, ale nedělá hned dobrý film. I když za křeslem režiséra stojí někdo jako Holland. Filmu totiž chybí nějaké jako dramatické prvky a nějaký prožitek. Sice máte velmi chladnou sovětskou atmosféru 30. let, ale to není všechno. Už jenom protože hrdina se nějak paběrkuje sem a tam s nějakým zařizováním, které k tomu sice patří, ale je záživné jako sledovat mouchu na okně. Když už jde do tuhého, najednou se hrdina objeví na Ukrajině a tam to opravdu začne jet silně. Konečně se něco děje a má to nějaký spád. Skoro až drastickým nečekaným způsobem jako ve Volyni nebo s Nabarveným ptáčetem. Jenže to je nějak všechno. Není tam nějaký dramatický boj za pravdu nebo zadostiučinění. Není tam nějaké životní napětí. Je to takové nijaké. A je to škoda. Protože film nakonec působí jako by byl o ničem. Minimálně je velmi nezajímavě odvyprávěný. Což je věčná škoda. (24.09.2020)

Není to zrovna největší masterpiece, na který spočine váš zrak, obzvláště v celkem nabitým životopisným žánru, přesto je to nesmírně důležitý kousek, který přináší povědomí jak o Garethu Jonesovi, tak především o holodomoru. Já jsem se právě včera vrátil z Ukrajiny a právě díky mému pobytu jsem se o tomtu příběhu dozvěděl, no a ve stejné úctě a svaté pietě, se kterou nyní mluvíme o černobylské havárii, bychom měli rovněž soucítit s ukrajinském bídačení v dobách pětiletek a strašného stalinismu. Východ a jeho historie je prostě tak černá a bolavá, že se člověk bojí, co se všechno vlastně tajilo. (29.08.2021)

Netvrdím, že jde o nejlepší film Agnieszky Holland, ale stejně mě překvapují vlažné až odmítavé ohlasy v komentářích, ke kterým se nepřidám. Jako fanoušek historie jsem si trpkou cestu hrdiny snímku do země sovětů prošel s ním a neshledal jsem se s chybami, které by stály za větší výtku, ani jsem nenašel nezáživné pasáže. Snímek na mě nepůsobil jen v hrůzných momentech konfrontace s beznadějí zesláblých a umírajících lidí během hladomoru, ale i při vykreslování dusivé atmosféry stalinské Moskvy 30. let a dekadentního života tolerované (protože tak či onak potřebné) západní komunity. Nepřekáželo mi ani aristokratické prostředí britské smetánky, bylo pro mě zhmotněním reálných osobností oné éry a nevnímal jsem delší stopáž jako handicap, ba nemám ani pocit neaktuálnosti tématu. Potřeba nepokonklovat mocným, nebýt konformní a zbabělý platila v žurnalistice minulého století stejně, jako platí dnes. Celkový dojem: 80 %. (23.11.2021)

Gareth Jones měl nedávno úspěch v podobě interview s Hitlerem, a když je propuštěn ze své pozice v kanceláři ministerského předsedy Lloyda George, rozhodne se na vlastní pěst odcestovat do Moskvy a vydobýt si jako "ten Welšan, co mluvil s Hitlerem," rozhovor se Stalinem. V Moskvě jsou novináři drženi ve zlaté kleci, tak jako dnes při návštěvě Severní Koreje, a Gareth navrch zjistí, že jeho přítel, novinářská hvězda, byl zavražděn. Od mladé americké novinářky pak zjišťuje, že byl pravděpodobně odstraněn pro svoje reportování o něčem na Ukrajině. Gareth se tak pod záminkou kontroly sovětské obranyschopnosti západní hranice lstí dostane mimo dosah svých sovětských strážců a na vlastní oči (a žaludek) zažije stalinský hladomor. Agnieszka Holland zpracovala materiál slušně, ale téma filmu je pro někoho možná málo akční, a zdá se, že i proto byl v poslední době trochu prostříhán. Divák snese jen určité množství hladového Jamese Nortona brouzdajícího se sněhem a později čekajícího, zda mu někdo doma uvěří. Pro některé diváky byl očividně stěžejní až titulkový závěr, ve kterém se divák dozví o smutném Jonesově osudu, a který je dohnal k slzám. Já jsem viděl již jen 119 minutovou verzi... [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

Agnieszka Holland se v tomto případě nesoustředí pouze na samotný ukrajinský hladomor, ale dává nahlédnout do novinářského zákulisí, kdy zahraniční žurnalisté jsou na ruku jak Stalinovi, tak svým vládám, které cítí v SSSR možnosti investic a výdělků. Zavírání očí tu patří k jakémusi bontonu. To se mi líbilo. Svůj účel splnilo i vylíčení hrůz na Ukrajině. Film se sice spíš vyhýbá naturalistickým záběrům na vyhublá těla, ale o to otřesněji působí scény, které nabízí. O vozíku a plačícím dítěti se mi nejspíš bude zdát. A spokojený jsem i s herci s výborným Nortonem na čele. Nejspíš se tomu dá vyčíst určitá sterilita a někomu se může zdát, že samotné utrpení Ukrajinců působí až příliš decentně, ale z mého pohledu film svou sílu má a říká přesně to, co říkat má. Spokojenost a je ostuda, že naše kina film ingnorovala. 80% (13.03.2020)