Dívka v pavoučí síti

Popravdě, kromě prvního dílu z originální švédské trilogie mě chytla pořádně jen jednička, ostatní buď nestálo za nic nebo to přímo nenaštvalo, ale bůhvíjaké pocity se z toho filmu nedostavily. Pořád mi chybí Fincherův americký remake jedničky.....uvidíme, třeba se k tomu časem dostanu. Velice mě ale zajímal tento nejnovější přírůstek, protože příběhově nabízí zápletku, která doposud Švédy nebyla natočena. Alvarez mě zaujal Smrtí ve tmě, parádní thriller se vším všudy. I proto jsem se na Dívku v pavoučí síti docela těšil. Nezklamalo mě to, nýbrž mě to ale nijak ani neohromilo. Obsazení Claire Foy do hlavní role Lisbeth Salanderové se podle mě zdařilo, její image zachytili vskutku přesvědčivě, i její chování se dosti blížilo originálu, když to člověk porovná. Na druhou stranu herec coby hlavní novinář mě zklamal, tam bych asi v kastingu zvolil někoho jiného. Akční stránka sice na jednu stranu nebyla špatná, pár scén vydařeně natočených, ale pořád si kladu otázku. Neměli více vsadit na thrillerovou stránku než na tu akční ? I tak vydařené. Za mě dávám 64 % (18.03.2019)

Knihu Davida Lagercrantze jsem nečetl a ani se k tomu nechystám, protože mě to neustálé americké parazitování otravuje, u filmů to ještě jsem schopen skousnout, ale dál už nejdu. Byl jsem zvědav, jak tvůrci zvládnou navázat na Milénium, ale ukázalo se, že s tím neměli nejmenší problém. Šli na to jako kretén u testu mentálních schopností a narvali čtvereček do kruhového otvoru, ve výsledku to sice příliš nepasuje, ale úkol byl splněn. Logika si občas musela dát pauzu, sem tam došlo na dějovou zkratku, ale už jsem, bohužel, viděl mnohem horší záležitosti. (07.05.2019)

Nejdřív Ňoouma Rampičová, pak Roomová Můra, a teď Klér Fuj … Jsem zvědav, kolik těch Bydžovských ještě do budoucna najdou, když právě kompletně vybrakovali nejzrůdnější panteon světového hereckého obludária a Milénia se chytil nějaký parazit, mezi nímž a Larssonem je sice literární propast asi jako mezi Rohlíkovou a Zolou, ale to filmování zjevně nezabrání. Ač potištěný hajzlpapír, dokázal z něj ostřílený Štefan Rytíř setřít to nejméně hnědé a zpotvořit vcelku snesitelný scénář, který má atmosférou rozhodně blíž ke švédským originálům, než k dementnímu a zblitečnému Finčrovu hranému dabingu. A tak dostáváme další trampoty obskurně odporné babochlapské lesby, nyní v dětství citlivě píchané romantickým tatínkem, od níž by se nenechaly vylízat snad ani vyhnisané cigošky v krymu, která během pěti vteřin v pohodě hakne i Pentagon, a to z hloupé Nokie 3310 bez modemu, a jež by díky svému militantnímu feminismu a potlačovanému PMS v pohodě rozkope držky i celé kohortě po zuby ozbrojených vysteroidovaných speciálních jednotkářu, protože ti při pohledu na ni radši panicky zavírají oči, aby jim její krása nevypálila sítnice. Ale jebat, bylo to jinak celkem popiči. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „Ač s despektem ke kvocientně limitovaným presumpcím ležérní matrice, zcela neodpovídajícím intelektuálním postulátům percepčně rigidního diváka, šlo o naračně fluentní a kulantně agilní disport, konsternující jen marginálně“. (03.02.2019)

Všechno je jinak. Z ponuré krimi plné úchylů a deprese je čistá akční jízda, Lisbeth je mnohem méně divná a mnohem více superhrdinská, místo traumat minulosti plné perverzností je tu klasická záchrana světa. A přece je to mnohem lepší než jsem čekal. Nabušená akční jízda, která ani na okamžik nenudila, se sympatickou hrdinkou a několika výbornými momenty. Klidně bych si dal nášup v podobě dalšího filmu. (23.08.2023)

Kdybych neměl slabost pro Lisbeth Salander a Claire Foy (a ostudně nevyužitou Vicky Krieps), hodnotím přísněji. Nevadí mi, že tvůrci Lisbeth definitivně proměnili v komiksovou superhrdinku, která si rány ošetřuje vteřinovým lepidlem, na povzbuzení šňupe rozdrcené tabletky amfetaminu, dokáže se přemísťovat z místa na místo bleskovou rychlostí a k nahackování NSA potřebuje míň času, než kolik běžnému smrtelníkovi zabere uvaření kafe (k tomu směřovala už Larssonova trilogie). Problém je, jak fušersky této proměně uzpůsobili zápletku podstatně vrstevnatější, více perspektiv zohledňující (a střídající) předlohy a způsob vyprávění. Události jsou na sebe napojovány strašně ledabyle a repetitivně, podle stále stejného vzorce (někdo se někoho pokusí unést/zabít, dotyčný je dopaden/unikne a znovu dokola). Postavy se přes náznaky psychologizace (Lisbethino trauma kvůli sestřině zradě) chovají jako v tuctovém akčním filmu a jejich hloupá rozhodnutí pro ně příliš často nejsou fatální jen díky šťastným náhodám a magicky bezchybnému načasování. Vizuální styl, vycházející ze scandi noiru a punkové a S/M estetiky, jen kopíruje Finchera a Alvarez mnohem víc než pomalých odhalujících záběrů (jako je ten první po „bondovských“ úvodních titulcích), které vyvolávají neklid a nepříjemné pocity, využívá rychlého nepřehledného střihu, který veškerou atmosféru pohřbívá. Nejvíc „doma“ je režisér zjevně během scén s prvky body hororu, které jediné nejsou stejně bolestivě generické a zaměnitelné jako zbytek. Claire Foy v roli Lisbeth Salander rád uvidím znovu, ale ne ve filmu, který ze všeho nejvíc připomíná feministickou odpověď na Zastav a nepřežiješ. 55% (05.11.2018)