Paleta lásky

Velmi zkrácený životopis o malíři Josefu   Mánesovi, jehož dílo je celosvětově velmi   známé. Učebnicový rozklad jeho nelehkého   života jak v soukromém tak i na tom uměleckém,   je pro film utvořen v epizodách, což u   obsáhlého románu není nijak překvapením.   Josef Mach pojal snímek velmi velkoryse a vskutku   tradičně. Schématicky použil styl hojně   používající v 50. letech, takže jsme svědky   hlavně nepochopení jeho díla a jeho   pranýřování. Ve snímku si zahrála plejáda   známých herců, kteří své postavě dodali   ohromné charizma. Dali do toho všechno a tak tu   nic nevypadá pranic jednoduše či odfláknutě.   Poetika je místy znatelná a svým způsobem   neodolatelná. Pocta malíři se tedy vcelku   povedla. Škoda jen, že je televizemi velmi   opomíjen. Alespoň by vešlo do podvědomí,   kdože vlastně stojí za výzdobou   staroměstského orloje. Málo lidí to ví, což   je pro Čechy ostuda. (29.03.2015)

Moc mne to netěší. Myslím, že problém je i v Petru Kostkovi, který prostě na hauptroli buď nemá, nebo mu není dobře napsaná nebo není dobře režírován. Film sám je takový jako by byl točen o mnoho let dříve, tvůrce stíhaný ústrky měšťáckého prostředí - to jsou skoro krškovské postupy z padesátých let a tehdějších životopisných filmů. Ženy jsou tu moc pěkné, dobře se na ně dívá, ale jsou tu spíše jako loutky, ani Jana Štěpánková nemá moc co ukázat. Ani tady moc nechápu obsazení Soni Valentové.   Ota Sklenčka má moc pěknou roli nepřítele, kterou výborně odvedl , škoda, že je ve scénáři levně shozen poznámkou o finančních malverzacích.  Je to takový opatrně ilustrovaný životopis, o jeho historické věrnosti si netroufám mluvit.  Dekorace dobré, ale trochu jakoby se tvůrci soustředili hlavně na to a zbytek jim unikl. Josef Mach točil leccos, ale biografické historické drámo je tohle snad jediné a nešlo mu to od ruky, myslím (08.05.2022)

Zajímavé a hodnotné dílo. Dozvíme se něco o životě Josefa Mánese, vidíme krásnou českou (moravskou) krajinu, krásné dívky a ženy. K nejvyššímu hodnocení sice přece jen něco schází, ale celkově jsem spokojený, takové filmy mají smysl a má smysl je připomínat. Scénář napsali Josef Mach a František Kožík. Z rodu Mánesů se do malířské historie zapsal otec Antonín, strýc Václav, bratr Kvido a sestra Amálie. Ta měla smůlu, že nemohla studovat na Akademii, v té době se to neslučovalo s představou o kariéře mladé dívky. (27.05.2022)

Tento pokus o životopis Josefa Mánesa mě na jednu stranu zaujal svou pitoreskní výstavbou staropražského světa, ale ještě silněji mě zklamal svým jednostranným hlediskem, naivní psychologizací a banálním výkladem malířovy osobnosti, podpořenými bídnou skladbou zachycených událostí a scén. Roztržení umělce mezi jeho erotickou intimitu a práci pro národ, potažmo mezi touhy po uměleckém ideálu a po spočinutí v anonymitě přírody je prezentováno tezovitě, povšechně a nejednou vyvolává karikaturní efekt (který chtě nechtě navozuje tělesná asimilace Petra Kostky s Mánesovým fyziognomickým vzorem; popravdě: přejmutí tváře přeci není cestou k opravdovému oživení osobnosti). Filmu chybí kotviště i hlubší pochopení Mánesovy idey života. Netroufám si ji zde skicovat, ale hledal bych cestu někde v adjektivu smutný, které se zhusta přidávalo ke slovu Čechy. Vzpomínám třeba na generačně mladšího Julia Zeyera, jehož Rojko v Domě u tonoucí hvězdy pronáší: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení, je tak něco, jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou. Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synu takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fata. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fatu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení.“ (22.04.2011)

"Parádu tu Mánes nepotřebuje. Pravda, poctivé umění vítězí samo." Za parádu tento film úplně označit nemůžu. Hlavně pro jeho rozvláčnost  Vyprávění o Mánesově životu je celkově poněkud nesouvisle. Nejprve sledujeme, jak byl za mlada vyhozen z umělecké konzervatoře, pak jsme svědky jeho prvního  milostného splanuti ke služebné Františce Šťovíčkové, všem následně jsme hned vrženi do doby, kdy tvořil nejslavnější dílo (kalendářní desce na pražském Staroměstském orloji). Jakýmsi intermezzem zde je krátký pobyt Mánese na zámku Čechy pod Kosířem, kde malíř skutečně poměrně dlouho působil. My zde však jen v podstatě sledujeme jednu z mnoha jeho erotických anabáze. Tyhle scény jsou sice vcelku hezky poetické nasnímané, ale moc se z nich toho člověk o samotném malíři nedozví (tedy pokud to hlavní poselství nemá být to, že byl evidentně na ženské). Třeba se film (a patrně i Kožíkova předloha) zcela vyhýbá historickým faktům o Manesově duševní nemoci (později v podobě pokročilého syfilidu). A tak pokud na konci filmu zazní, že Mánesův "život byl k zoufání nešťastný i k závidění šťastný", tak si říkám, že ze samotného filmu mi to tak nepřišlo. (12.02.2022)