Larks on a String
Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Recenze (390)
Skřivánci na niti rozhodně jsou klenot. Svým vyzněním jsou totiž velice silným a odvážným dílem s morálním poselstvím, které ukazuje rozdíly mezi slušností a zákeřností a to ve velice lidské podobě a tak nějak česky s humorem. Z Menzelových filmů se navíc podle mého názoru, jedná o nejsilnější vizuální zážitek. Již první záběry na šerednou průmyslovou krajinu jsou fascinující a následné scény ze šrotiště nezapřou geniálního kameramana, jenž do filmu vepsal onu všudepřítomnou rezavou barvu. Projevuje se i režisérův cit pro vyznění jednotlivých scén, a to například v momentech kdy političtí provinilci platonicky pokukují po kopečkářkách. Herecké obsazení je samozřejmě bezchybné až po tu nejposlednější roli. ()
Silné, leč Menzel natočil i lepší "hrabalovky".. :-) ()
Jak píše Lima, spolu s Uchem jeden z nejlepších filmů o prokletých padesátých letech. Narozdíl od trpkého Ucha jsou ale Skřivánci o poznání vtipnější, byť úsměv stále balancuje na hraně. A jeden z nejlepších filmů podle Hrabala ()
"Víte co z vás bude? Ingoti. Přetaví vás doba. Už jen abych se dožil toho, až budou burziáni v Paříži zametat ulice a pracující je budou kopat do prdele." ___________ Tragikomický snímek Skřivánci na niti je adaptací povídkové knížky 'Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet' od Bohumila Hrabala. Že jde původem o povídkové příběhy zde však ani tuplem nepoznáte. Menzel nejenže fantasticky zachytil poetiku Hrabalova díla, ale zároveň zde bravurně kompozičně prolíná paralelní dějové linky literárního předobrazu, perfektně kombinuje symbolické kontrasty a jednotlivé vypravěčské dílčí nuance. Ty jsou implementovány do poměrně minimalistického měřítka, které je antropomorfizováno do prostředí kovošrotiště. Díky tomu tak Menzel nabízí neobyčejně komplexní studii až panoptikálně archetypálních postaviček, jež jsou vystaveny vůči fanatické ideologii a zatvrzelé antipatii režimu, čímž i vytváří neobyčejně plastický fikční svět . K těmto aspektům je i nutno přičíst nezaměnitelné stylistické zpracování - zejména co se týká famózní práce s kamerou a kontinuálními jízdami, a v druhé řadě estetiky, v níž dominují chladně saturované barvy, které umocňují onen pocit sklíčenosti a kolektivní melancholie, v jejichž bezedných vodách se ony groteskní postavičky snaží pevně chytat stébel sporadické radosti. Skřivánci na niti jsou tak ve výsledku neskutečně malebným a poeticky půvabným portrétem o lidském (ne)štěstí, který je zároveň jedním z vrcholů filmografie Jiřího Menzela. Jo a mimochodem: pasáž s romskou svatbou geniální! .... Zpětné ocenění v podobě prestižní ceny Zlatý medvěd na Berlinale roku 1990, více jak 20 let od uvedení je pouze smutnou připomínkou osudů filmů, jež skončily v útrobách trezorů. ()
Velmi zdařilá adaptace Hrabala, která se dovede s lehkým humorem dívat na tak těžkou dobu. Hrabalovská lyrika zůstala zachována a přitom postavy a děj jsou ve filmu mnohem lépe pochopitelné a jaksi skutečnější. ()
O tomhle už asi bylo napsáno vše. Tak jen dodávám, že se mi to také moc líbilo ! Jen abychom se i my zase nedožili toho, že zmizí mlíkař a další.... Když vidím tu fakt mizernou paměť tohohle národa a jeho většinové sklony u voleb volit znovu a znovu tu rudou čeládku.... Jde na mně lehce hrůza. Ano, gulagy by snad už nehrozili, ale podívejme se na Rusko! Rozhodně dávám za 5 ! * * * * * ()
Hlavními hrdiny tohoto snímku, který byl mnoho let ozdobou komunistických trezorů, jsou intelektuálové odměnění, díky svému nesouhlasu s politikou strany a vlády, manuální prací v ocelárnách. Jejich hromadná úchylka ve vyjadřování svobodného názoru je nejlepší cestou k pohodové prácičce v uranových dolech, ale než se tam všichni sejdou, tak si ještě stačí mnohokrát nevděčně rýpnout do režimu, který jim dal jedinečnou možnost opovrhovat hmotnými statky. ()
ona to ani není moc komedie, spíš hořké ohlédnutí za dobou minulou s jen takovou tenkou, trpce úsměvnou patinou... poetické snění se srpem na krku a kladivem nad hlavou muselo být pro tehdejší "nedělnickou třídu" drasticky frustrující, každé skřivánčí písknutí bylo náležitě a po zásluze potrestáno. film jako takový měl trochu vlažnější rozjezd a dějově silný taky dvakrát není, ale coby připomenutí historických křivd jde o velmi výmluvnou hodinku a půl... 70% ()
80% - Krásný film o tom, jak to po "Vítězném únoru" nebylo zrovna růžové, přesto vše bylo bráno s hutnou porcí nadhledu, bez kterého by se to nedalo přežít, aniž by člověku nehráblo... ()
Zdramatizovaný Hrabal. Raději se dívam na film, než jej čtu; tohle mi ovšem nepřipadá jako úplný vrchol. ()
Menzelovy filmy mě nikdy moc nezaujaly, uznávám některé jako velmi kvalitní, ale krom klasické Vesničky nic co bych si chtěl dávat znovu, i ty Vlaky mě dost míjely (zvlášť ve srovnání s druhou čssr oscarovkou - Obchodem na Korze). Ale o to víc mě potěšili Skřivánci, to je vážně skvělý film. Pražské jaro mu evidentně prospívalo, že dokázal pod tou svou klasickou pohodovou člověčinou ukázat jak přechází z toho všeho kolem nich mráz po zádech, že ten lehce trapňoučký smích je jen povrch aby se z toho nezbláznili. A to už Menzel nikdy nezopakoval - normalizace ho pak evidentně tak vykostila, že už nikdy o ničem velkém nevyprávěl. 9/10 ()
Viděno poprvé po nějakých dvaceti letech. Tehdy mě tento film samozřejmě dostával. Teď už mě, jako Menzelovy filmy vůbec, nedostává, teď už jen konstatuji, že se mi líbil. Pět hvězdiček jo (ale slabších), protože je to určitě jeden z nejhezčích Menzelových filmů, možná úplně nejhezčí. Řekl bych, že uzavírá jeho nejlepší (první) tvůrčí období. Přes řadu pozdějších kvalitních komedií se Menzel podobné síle vyjádření přiblížil pak už jen v Slavnostech sněženek. Skřivánci na niti se Hrabalovou poetikou nekochají, nýbrž ji používají jako mikroskop a jako zbraň (ale viz Šandíkovo srovnání s předlohou, které prozrazuje právě opačný postup; já jsem Inzerát naštěstí četl už příliš dávno). Škoda, že je tehdy nikdo neviděl. Pro diváka roku 1969 tato tématika sice už (a ještě) nebyla tabu, přesto myslím, že už samotný nástup filmu, pouhý pohled na průmyslový komplex ("továrna": po celou dobu socialismu posvátný obrázek, vzpomínám si, jak jsme to malovali už ve školce) proložený prostými frázemi o vítězství dělnické třídy, by s ním musel pěkně zamávat (právě tím, že se zde nic nehodnotí, nekonstatuje). Ze závěrečného sjezdu do hlubin mrazí ještě teď (dokonale vystižená ambivalentnost pojmu "hlubina"). Co se odehrává mezi tím, to je prostě mazec. Obrazově na mě Skřivánci v každém detailu i v celku působí jako krásná hutná ilustrace, stejně jako Rozmarné léto (byť ne s dojmem soupodstatnosti s předlohou jako tam). Dík za neuvěřitelného Suchařípu a za Zelenohorskou, kterou miluji už od Zločinu v šantánu. Samozřejmě Brodský a další. Užitečné komentáře (z přečtených): Šandík, raroh, Marigold. ()
Odvaha, česko-slovenská tvůrčí kvalita a rudé pábení. Nádherně absurdní, tragikomický film o (ne)možnostech v bizarní době, ve které je i nemožné možné. ()
Strašně teskný film, u některých scén mi krvácelo srdce z vědomí, co všechno za sledovaným dějem vlastně stojí. Teskno je i ze známého osudu tohoto filmového skvostu, který byl "... jako jedenáct dalších filmů (např. "Den sedmý, osmá noc" E. Schorma; "Ucho" K. Kachyni, ad.; tyto "trezorové filmy" nebyly přístupné - s výjimkou prominentů - ani jejich autorům, ani odborné filmové veřejnosti) z výrobního období 1968-1969 sice dokončen, ale po dvacet let nebyly uvedeny do distribuce a na veřejnosti nesměly být uváděny ani faktografické informace o jejich existenci" (J. Žalman: Umlčený film; 2008). Hrabalův vynikající scénář zde předznamenává stejný motiv (přetavování starého železa a idejí na nové), který se později objevuje i v jeho novele "Příliš hlučná samota" (lisování starého papíru a knih). Ostatně i postava zde ztělesněná V. Brodským má více než blízko k Hanťovi - oba spojuje intelektuální založení i odpor k lisování cenných knih, které komunistický totalitarismus zavrhl jako nežádoucí. Obě díla spojuje i motiv krásné cikánky atd., ale to již opět odbočuji. Menzel měl šťastnou ruku při obsazení, všichni herci zde jsou skvělí, především pak trio Hrušínský, Brodský a Suchařípa. A zmínit musím i Jitku Zelenohorskou, která je ve své roli nádherná a dokonalá. Jedinečný je v tomto filmu i humor, byť jsem se skoro nedokázal smát, protože jsem byl k zalknutí rozlítostněn celou tou atmosférou šílených 50. let, kterou též skvěle popisuje třeba Kundera ve svém Žertu nebo Škvorecký v Tankovém praporu. Přes všechny klady tohoto snímku ho však nehodnotím plným počtem, protože mi tak úplně nesedl; osobně si od Menzela nejvíce cením jeho "Ostře sledovaných vlaků" a soudím, že je to jeho nejlepší film. Na ČSFD jsou ale nejvýše hodnoceny jeho komedie podle Svěrákových scénářů "Vesničko má středisková" a "Na samotě u lesa", což o mnohém vypovídá. ()
Málokdy se člověku stane, aby se při sledování snímku neustále pochechtával a zároveň trpce pokyvoval hlavou nad tím, co právě vidí. Po shlédnutí tohoto snímku, musí být všem jasné, proč tak dlouho ležel ladem v trezoru! Skřivánky na niti natočil Jiří Menzel na motivy povídek Bohumila Hrabala. Děj se odehrává v Kladenských ocelárnách , kam byli posíláni " političtí provinilci " . Vedle nich pracují na šrotišti dívky a ženy uvězněné za pokusy o útěk za hranice ( tzv. kopečkářky). Celý film je sérií paradoxních až groteskních situací vyplývajících z tehdejší doby a politické situace. Především je to, ale oslava z krásy života, překonávající i ty nejhorší překážky v této době politické diktatury! Výborné herecké výkony všech zůčatněných, ale nemůžu nezmínit Rudolfa Hrušínského. Ten je jednoduše geniální a jestli někdo zaslouží označení a přívlastek pan HEREC, tak je to právě on! Už pouze za fakt, že " něco " takového " někdo " natočil, si snímek zaslouží mé plné hodnocení! Raději bych tento snímek vůbec nehodnotil ( myšleno tak, že bych byl raději, aby tato doba a situace vůbec nenastala....) ()
Nečetla jsem knížku, takže nevím, jestli je to spíše zásluha Hrabala, nebo Menzela (ale díky společné práci na scénáři tipuju, že je to rukopis obou), ale obdivuju ten úžasný nadhled, se kterým byli schopni kritiky komunistického režimu, bez jakéhokoliv patosu, už v roce 1969. ()
U nás je i nemožné možným....ale kam sakra zmizl ten mlýkář? Možno ten úplne najodvážnejší antikomunistický film, natočený v dobe komunizmu, aký tu máme. Je to skôr vďaka jeho doslovnosti, pretože tých alegórií na systém so skrytými významami bolo v českej novej vlne viacero. Ale som rád, že mi konečne sadol nejaký Menzelov film a nie je to Vesnička. Výborne tu napríklad funguje romantická linka, ktorá je jednou z najsilnejších, aké som mal kedy možnosť vo filme vidieť. Prostredie, kde sa Skřivánci odohrávajú, pripomína akési bezčasé dystopické sci-fi, čím sa zvyšuje jeho nadčasovosť, pretože hocikedy a hocikde môže niekomu začať chýbať nejaký ten mlíkář... ()
Mě teda tento film po všech stránkách minul, což je zapříčiněno nejvíce tím, že jsem neměl to štěstí danou dobu zažít a mohu si ji pouze představovat. Rozhodně to však není důvod jediný. Po komediální stránce to bylo holé neštěstí, neboť vtipného tady neráčilo být vůbec nic. Spousta filosofických keců o tom, jak je doba strašná, ale přesto se dovedeme radovat z maličkostí. Jeden totálně blbý milostný románek. A poté už v podstatě pouze závěrečné titulky. Viděl jsem 4 lepší Menzelovy filmy a zároveň žádný horší. Víc než * bych nevykouzlil ani kdybych byl mistr Evropy v praktikování černé magie. ()
Armosféru nějakou to mělo, ale nějak mne to moc nechytlo... 60% ()
Související novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (více)
Trezorové filmy. Ty filmy, které komunisté zakázali, dali je do trezoru a na patřičné uznání si tak mnoho z nich muselo počkat až po roce 1989. Na seznam zakázaných filmů se dostali například Spalovač mrtvol Juraje Herze, Ucho Karla Kachyňi či Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného. A také Skřivánci na niti Jiřího Menzela. Ten se po úspěchu Ostře sledovaných vlaků (Oscar za nejlepší cizojazyčný film) rozhodl později realizovat další adaptaci knihy Bohumila Hrabala, kdy měla ovšem tato adaptace problém v době, která vznikla. Adaptace novely Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet musela na 20 let do trezoru. A i když větší popularitu krom Ostře sledovaných vlaků získali i další Menzelovy adaptace Hrabalových děl jako Postřižiny, Slavnosti sněženek a později i Obsluhoval jsem anglického krále, osobně mám nejradši právě Skřivánky na niti. I proto, že jsou nejspíš nejdůležitější. Jiří Menzel jednou prohlásil, že by si Bohumil Hrabal zasloužil, aby se stal světovým autorem. Jeho poetika možná nesedla každému (třeba nad zmíněnými Postřižinami se z dnešního pohledu stahuje černý stín), Skřivánci na niti (které do filmové podoby spolu sepsali právě Hrabal a Menzel) ovšem nepříjemnou a vyloženě zlou dobu 50. let z dnešního pohledu ztělesňují naprosto skvěle. Už samotný název ostatně vychází ze stejnojmenné dětské hry, která spočívá v přivázání kousků chleba na nit a tím ulovení slepic. Komunistický režim zase lákal na vlídnou tvář, aby pak ukázal svou pravou tvář. V době svého vzniku šlo o odvážný film, který jasně kritizoval totalitní režim. A i proto musel rychle do trezoru, z dnešního pohledu jde ovšem dost možná o jeden z nejdůležitějších trezorových filmů. Skřivánci na niti možná vypovídají o tragické době, přesto dokázali být Skřivánci na niti i zábavní a romantičtí a alespoň chvílemi dokázali zapomenout na to, že jde skutečně o tragický příběh, který utvrzuje, že skutečně vypovídá o době. A některé momenty jsou pod úsměvnou fasádou vlastně stejně nepříjemné jako celý dobový kontext. V těch humorných dialozích se totiž skrývala upřímná zpověď, kterou navíc podtrhoval skvělý casting jednotlivých rolí. Především Rudolf Hrušínský a Vlastimil Brodský. Různé postavičky, které skončí na jednom místě a smiřují se s dobou. Příběh víceméně smutné lásky a také ukázka toho, že k přelití poháru trpělivosti tehdy stačilo opravdu málo. Právě scénář Hrabala a Menzela ovšem dokázal onu tragickou dobu přeci jen podat s úsměvným tónem a především chytrým humorem. Když někdo dokáže, že dokáží být věci k pláči vtipné, je to jasná výhra. Skřivánci na niti poté v celkovém střídání nálad a emocí představují takového žongléra, který v přesně daný moment ví, kdy přehodit dál. Ty pravé emoce dokázala v průběhu prodat i kamera Jaromíra Šofra, neodmyslitelně spjat je poté i s každou další Menzelovou adaptací Hrabalových děl (krom Obsluhoval jsem anglického krále) i skladatel Jiří Šust a jeho vždy skvěle padnoucí a přitom vlastně nenápadná hudba. Skřivánci na niti skutečně dokázali reflektovat tehdejší dobu, zároveň předat nějaké to poselství o morálce a spravedlnosti a Jiří Menzel přitom věděl, jak má každá scéna vyznít. Jde přitom o materiál, který se při té kombinaci úsměvnosti a vážnosti snadno mohl rozpadnout pod rukami, výsledek ovšem všichni známe. A na důležitost tohoto filmu by se i přes razantní změny od roku 1969 zapomínat rozhodně nemělo. Vesničko má středisková či Na samotě u lesa jsou možná vděčnější záležitosti, Menzel ovšem ve své kariéře dost možná skutečně nenatočil důležitější film. A především odvážnější. 20 let strávených v trezoru si tak film vynahradil dnešním všeobecným uznáním. Tahle parádní reflexe své doby si jí přitom rozhodně zaslouží..... () (méně) (více)