Narušitel systému

Jakožto člověk, kterému lezou děti na nervy, se asi neudržím a použiji zde pár (pro někoho) silných výrazů, takže pokud jste citlivé dušičky a máte rádi dětičky (jako v lásce rodičovské, ne té trestné a zvrácené, abychom si rozuměli), radši dál nečtěte. Zprvu musím pochválit, jak mistrně je to natočené. Když je Benni v klidu, je kamera v klidu. Když jí hrábne, střídají se za sebou záběry strašně rychle. Když řve, kamera je hektická. Fakt, tady po téhle stránce klobouk dolů. Zahrané je to skvěle a i když jsem nikdy nechápal všeobecné chválení dětských herců v uměleckých filmech, tady se musím přidat, protože kdybych někdy Helenu Zengel potkal, asi bych se jí obloukem vyhnul, aby se na mě náhodou nevrhla. Co tím chci říct, zahrála to skvěle. Každopádně skvěle zde hrají i všichni ostatní, tudíž i po téhle stránce Narušitel systému funguje. Příběh člověka zaujme a i když pár scén je podle mě delších než by mělo být, ani mě to nenudilo. Ani to není špatně vedené, ale má to dvě zásadní chyby. Tou první je hodně nedostatečné představení Benni po psychologické stránce. Já jsem ji a její jednání za celý film vůbec nepochopil, proč třeba řve na cizí lidi, proč každého hnedka začne mlátit, proč pořád řve... Takhle se chovala jako fakan, který prostě když nedostane všechno co chce, začne řvát a rozbije půlku věcí, co okolo ní je (a když už není co, vychčije se na podlahu). Takhle si prostě zaslouží leda tak přes držku a být to moje dítě, neudržím se a klidně jí něčím tu držku rozflákám na kaši. Sama se ale ovládat vůbec nedokáže a i když se jí někteří snaží pomoct, nic si z toho nevezme. Pravdu měl ten chlap, když jí řekl (není to přesně, ale v tom smyslu): Tím, že pořád utíkáš, se propadáš do stále větších sraček. Benni si z toho ale vůbec nic nevzala a já nechápu proč. Ten film mi to neřekl a ani trochu nenaznačil. Čímž volně přecházím k tomu druhému problému - o tom, co se té holce dělo v minulosti, se nic nedozvíme. Ano, zjistíme, že jí někdo z rodiny mačkal použité pleny k obličeji (Zpočátku to vypadá na biologického otce - o kterém btw nic nevíme - ale pak se prokecne, že ji máma nemá ráda. Asi to řekla kvůli tomu, že si ji nechce vzít domů, ale... jak to teda bylo?), proto řve vždycky, když jí někdo sáhne na obličej, ale víc se nedozvíme. A to je právě špatně, protože právě tady je možná zakopaný pes, možná tady se skrývá ten důvod, proč se ta holka chová tak, jak se chová. Třeba byla biologickým otcem brutálně týraná, ale ne, to se nedozvíme, ať si to divák domyslí sám. Ano, má nějaké noční můry, občas se v noci pochčije, ale proč? Diváku, domysli si. Jenže s takovým přístupem po mě režisérka nemůže prostě chtít, abych k Benni měl nějaké sympatie. Navíc mě celou dobu přišla jako antihrdinka, potrat (nebo malá holka, jak chcete), který se asi neměl narodit, ale prostě se tak stalo a teď těžko říct, co s ní, jelikož ji jako dítě zabít nemůžou. Tak to z filmu vyznělo a tady jsou právě znát následky nepředstavené Bennini minulosti. Takhle si můžu myslet, že je to antikrist, i když třeba není a skutečně je zdeptaná z dětství. Ale to se nedozvíme, jak to bylo. Pak i ten konec je poněkud divný a bylo by podle mě lepší to zakončit tím, loučením na letišti. Ten její další útěk s nadšeným výrazem na tváři a následným skokem z... střechy? by jenom potvrzoval moji teorii, že ta holka je čiré zlo, které doslova žije z týrání lidí okolo ní. No jo, jenže pak by to nebylo drama, ale hodně divný horor. I když je ten film jinak dost povedený, tyhle dvě obrovské chyby ho dost shazují dolů a tak je z Narušitele systému skvěle natočená,podmanivá, psychicky náročná a uřvaná záležitost, která právě na psychice hlavní postavy strašně pokulhává. Stejně mě víc zajímaly životy vedlejších postav, než Benni, té jsem upřímně přál, no... domyslete si sami. A přitom bych té holce mohl částečně rozumět, já se taky občas chovám jak vůl. Ale já si to na rozdíl od ní dříve či později uvědomím... Btw, taky musím v hodnocení zohlednit to, že je to debut, ale pokud příště Fingscheidt zamaká na scénáři, mohla by natočit skvělý film. Tak snad se poučí a nezblbne z toho, že její debut byl většinou přijat hodně pozitivně. Slabé 4* (21.06.2020) (méně) (více)

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~ (07.10.2019) (méně) (více)