Služobníci
Režie:
Ivan OstrochovskýKamera:
Juraj ChlpíkHrají:
Samuel Skyva, Samuel Polakovič, Vlad Ivanov, Vladimír Strnisko, Milan Mikulčík, Tomáš Turek, Vladimír Zboroň, Martin Šulík, Vladimír Obšil, Zvonko Lakčevič (více)Obsahy(1)
Píše se rok 1980. Michal a Juraj jsou dva studenti bohoslovecké fakulty v totalitním Československu. Jejich učitelé ze strachu před zrušením kněžského semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý z mladých seminaristů se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová svoji víru a stane se předmětem nátlaku Státní bezpečnosti. (Aerofilms)
(více)Recenze (72)
Tak tento pokus o art film nevyšiel. Dobrá téma zabitá zlým a nudným spracovaním a prázdnymi obrazmi bez vyznenia. Problémom bolo aj otrasné ozvučenie, nehercom ani hercom nebolo rozumieť, musela som zastavovať film a dávať naplno pomaly, aby som aspoň niečo zachytila, naopak hudba úplne zbytočne revala. ()
Při nejlepší vůli se nedokážu doopravdy napojit na film, při jehož sledování mám pocit, že jej režisér netočil proto, aby vyprávěl příběh, nýbrž jen organizoval mizanscénu, aby dosáhl dalšího dokonalého (černobílého statického) záběru v klasickém formátu. V hraném debutu Koza aspoň sem tam při vší té zobrazované bídě probleskl humor, ze Služebníků na mě dýchá jen odosobněný chlad. ()
Minimalistické noir drama s neuvěřitelnou atmosférou a naprosto geniální kamerou a hudbou. ()
Pacem in Terris - prvy film o tomto. Viem, co bolo v byvalom Ceskoslovensku Pace in terris. Moc to nemusim, reziser nastolil az prilis dokumentaristicky styl : 60 % ()
škoda slov, spackaná téma, herci aj scenár. ()
Tvůrcům se povedlo dokonale vykreslit stísněnou atmosféru doby, čehož dosáhli především díky výrazné černobílé stylizaci, tíživé hudbě a znepokojivému zvuku. Značně skličující snímek Služebníci však v konečném důsledku doplácí na skutečnost, že příběhu chybí spád, trochu více rozvinutá zápletka a propracovanější charaktery postav. (65%) ()
Dobrá hudba, pěkný záběry, téma s potenciálem. Poskládaný do sebe je to ale povrchně, herectví hlavně představitelů Juraje a Michala bylo prkenný a přes sílu námětu to nemělo koule. S postavama je těžký se ztotožnit, drama z toho nesálá a spíš to jen tak uplyne a moc dojmu nezanechá. ()
Dům boží, Bibli ďábel stíní. Obaluje býlím posvěcený krov. ()
Chodte mi do piči aj s takým filmom, aj s takou témou aj so všetkými buzerantami v sukniach. Kokoti. Najväčšia mafia na svete a idú sa obhajovať, ako boli donútení kolaborovať. Kokoti. Vždy boli úslužný tomu kto vládol, tak neviem načo sa hrajú. Kokoti. ODPAD! ()
Čekání za posledním filmem 2020, který asi stálo za to vidět skončilo. Jenže ono se nedá mluvit, že by to za něco stálo. Film začne slibně dosti temnou atmosférou. Sice na styl nějakého thrilleru v dobovém stylu, ale pak je to vlastně něco jako sociální drama v dobovém stylu. A to byl asi problém. Byl to špionážní temný thriller nebo jenom drama. V tom bych asi neměl problém. Spíše jde o to, že film je v celku nudný a zdá se, že se moc nikam neposouvá. Ona trochu odtažitá část měla asi zůstat jen v rámci kamery a plynutí děje než v rámci charakterů, kteří jsou vám vlastně absolutně ukradený a ani moc nevíte jaká je jejich motivace a zda je vůbec důležitá. Škoda. Potenciál nakonec skončil v koši. Naděje nebyli nízké. ()
Film je až takým veľkým umením, že ma dvakrát uspal. Pritom ide o také veľké komunistické svinstvo, až to bolí. No ale umením bez poriadneho vypovedania deja, bezdôvodým čiernobielym obrazom, statickými scénami to celé pochovali nie do trezoru, ale pre výhradne artového diváka. Skazu na filme dokonal katastrofálny zvuk, keď polovici postáv nebolo v niektorých pasážach vôbec rozumieť. ()
Otrasné. Ak by som tento film mal k niečomu prirovnať, tak k tomu najpomalšiemu slimákovi, ktorý sa ešte k tomu všade a pri všetkom nepodstatnom zastavuje. Ako keby ste nudnú krátkometrážnu pätnásťminútovku natiahli jak nedovarenú špagetu do hodiny a pol. Spolu s tým najnezrozumitelnejším šepkaním, mrmlaním či bľabotaním (alebo čo to bolo) väčšiny postáv (česť jednej výnimke - učitelovi s dvoma vetami) to mňa - najkľudnejšieho človeka na svete privádzalo do šialenstva a zúrivosti. Ak by som za toto mal platiť, asi hneď dávam reklamáciu. Nabudúce sa poriadne predabujte a keď nie tak radšej robte čiernobiele fotky a niekde si ich vyčapte, ako okrádať ľudí o čas! Hlavne že nalievanie chlastu a jeho zretelne krásne a čisté žblnkanie do pohárikov tak bohovsky prehlúšilo oné tiché a nezrozumitelné vety! Babráci. ()
Ke kladům filmu patří silná atmosféra. Autenticky působící prostředí nejrůznějších zákoutí bohoslovecké fakulty s sebou ale zároveň přináší i technicky velmi špatně sejmuté dialogy, především v interiérech s nevhodnou akustikou (např. v chodbách s velkým zvukovým halem) není hercům občas vůbec rozumět. Tím spíš, že - z hlediska logiky příběhu naprosto správně - často přecházejí do polohlasu až šepotu, protože jejich postavy vědí, že i ty kamenné stěny mají uši, tedy štěnice. ()
Snímek z bohoslovecké fakulty, ze kterého se zcela vytratily dva základní prvky – víra a Bůh, vyznívá celkem absurdně. Nevím, proč se režisér vůbec pouštěl do takového tématu – jaký má vlastně vztah k víře v Boha? Prostředí kněžského semináře je jistě vizuálně atraktivní a nadmíru splňuje estetické nároky, avšak zdá se, že to je to jediné, co může film v konečném důsledku nabídnout. Selhává scénář i režie, vévodí kamera – a to je na film fakt málo. Herecké výkony jsou dost mizerné a nacítění se do postav vůbec nepomáhají sporé dialogy. Troufám si tvrdit, že totéž téma by se mohlo odehrávat v jakémkoli jiném prostředí, kde by proti sobě byli postaveni ti, co slouží režimu a ti, co jsou v disentu - výsledek by byl stejný. Zájemcům o historii katolické církve v Československu od roku 1945 do roku 1989 vřele doporučuji dokumentární cyklus ČT „Zakázaný Bůh“. ()
Tak temnú a ponurú atmosféru si v slovenskom filme snáď ani nepamätám. Réžia, kamera a hudba sem zapadli dokonale. Ten čiernobiely formát len umocňuje tu depresívnu atmosferu. Úprimne tých filmov ktoré sa potrebujú vyrovnať s komunizmom je v poslednej dobe akosi dosť až to začína zaváňať opačnou propagandou. Na druhej strane ak to hodnotím ako film v ktorom väčšinu hercov vidíte prvý krát (čo je na slovenské pomery úspech) veľmi nie je čo vytknúť. Podľa traileru som očakával skôr nejakú artovu nudu ale tento filmu môže v pohode konkurovať v rámci žánru filmom ako POUTA alebo Životy tých druhých ktoré mali podstatne lepšie rozpočty. ()
Tak ambiciózny a premakaný vizuál som v slovenskom filme po 93tom ešte nevidel. Dôležité je, že ho vypĺňa rovnako ambiciózny, zmysluplný a hodnotný príbeh. Ponuré čierno-biele zábery výborne korešpondujú s témou filmu a atmosférou danej doby. Služobníci určite majú niekoľko slabších miest, ako napríklad ťažko zrozumiteľné audio, či občasne nejasná náplň záberov a motivácia postáv, no stále sa tu bavíme o nadpriemernom filme. ()
Vizuálne krásne. Technicky veľmi dobre vypracovné. Hudba a zvuk tiež. Herci hrali dobre, kým neotvorili ústa. Toho mi bolo ľúto. Kam film mieril? Bol to film pre film? ()
Vyborny film; kto pochopi, pochopi.. Samozrejme, ze ma co povedat aj dnesnemu cloveku, ved prave o tom to je, o tej nadcasovosti!.. Vtedy komunizmus, dnes liberalizmus. Utlak a obeta pre pravdu zostali, krestania su dnes najvyvrazdovanejsia mensina, ibaze sa o tom moc nepise, ale staci sa o to len trocha zaujimat. Velmi dobre si pamatam tie casy, ked sa len posuskavanim vedelo, ze sudruhovia umucili dalsieho nepohodlneho knaza; zial je tych filmov velmi malo (spontanne mi prichodi na um "Popieluszko. Wolnosc jest w nas (2009)"), takze vdaka Bohu za kazdy dalsi na tuto temu. Zial i v tomto pripade deti odkojene na americkych agentskych srackach sa i tu samozrejme nudili (vid komentare), kedze to nebol ani Agent007 ani Bourne Identiy. Dakto komentoval, ze 'ved sa dnes cirkev potyka s inymi vyzvami': vobec nie, vtedy knazov vrazdili, dnes ich vrazdia aj s veriacimi, vid gugel. Vtedy na nich kydali, ze su tmari, dnes ich prenasleduju media, ze pretahuju ministrantov. Bol u nas v zahranici slovensky knaz a chcel sluzit v klastore omsu: namiesto celebretu chceli po nom preukaz, ze nie je uchylak na deti: bol z toho v soku este celkom dlho, ani nehovoril, len krutil zhrozene hlavou, ze az kam ta diabolska propaganda zasla: ta ista nenavist, to iste peklo, iba forma sa zmenila v nasich koncinach - a inde vo svete ich proste mucia a vrazdia, si pozrite daleky vychod, co robia s krestanmi. Kym svet svetom bude, Zlo bude prenasledovat Dobro. Za mna 4* ()
Film, ktorý je na slovenské pomery nevídaný - z každého záberu kričí, že je to pure art cinema. Forma je skvele vymyslená, každý záber jasne zarámovaný a normálne som sa tešil na každú ďalšiu scénu, lebo síce je toho skrz postavy a ich repliky povedané málo, minimalizmom sa podarilo vytvoriť nepríjemné vnútorné napätie medzi postavami, ktoré sa skvele prenáša na diváka. Skrátka hovorí sa veľa obrazom, náznakom a rejža necháva na divákovi nech hľadá a spája. Filmu chýbajú výrazne vykreslené charaktery a predsa len ich osud začína byť divákovi postupne ľahostajný, mierim na učiteľa v podaní Tureka či na študáka Juraja v podaní Skyvu. Filmu však nechýbajú výrazné či zapamätateľné scény ako dôverný rozhovor učiteľa s Jurajom kde sa scéna začína záberom na učiteľovu hlavu so zadymeným efektom z cigarety, proste "katedrálny" noir... skákanie učiteľa podriadeného režimu na trampolíne po zavraždení kňaza Coufara a taktiež scéna záverečnej guľovačky. Výrazní herci ako minimalisticky presný Mikulčík či líška Ivanov spolu s "perfektným" dekanom Strniskom ťahajú dielo mimo šedý priemer. Dielo je, skrz zmienené spolu so zvukom, ktorý dáva punc scénam, hodne depresívne a ani na konci sa z toho nedostane a je to jeho prekliatím, lebo nejeden by čakal aspoň náznak katarzie. ()
Související novinky
Kina v Česku znovu zavírají
Očekáváné vyhlášení je tady. Ministr zdravotnictví Roman Prymula oznámil, že počínaje pondělkem 12.10. dojde minimálně na 14 dní k omezení veškerých volnočasových aktivit, čehož se logicky dotýkají… (více)
Centrum Prahy ožije 27. MFF Praha - Febiofest
MFF Praha - Febiofest již 18.9. 2020 odstartuje 27. ročník. Mění své působiště a jeho novým domovem se stává Cinema City ve Slovanském domě. Promítat se bude také v Ponrepu, Edison FilmHub a nově v… (více)
„Pochop už konečně, že tu nejsme proto, abychom byli šťastní“. V tomto bezpochyby nejartovějším počinu československé kinematografie posledních dekád vyslechneme mnoho moudrých myšlenek. Přesto je v něm forma nadsazena funkci a jsou detaily, které tím ideovou hutnost snímku zbytečně upozaďují. Znala jsem velkou část pražských kněží v osmdesátých letech a nepamatuji jediného, který kouřil. Snad ani žoviální, ale z dnešního pohledu tradicionalistický Reinsberg nekouřil. Natož pak, aby se někdo zdravil zkráceným „pochválen“. Tím netvrdím, že Přemysl Coufal, což je skutečná postava kněze, který v roce 1981 pravděpodobně podlehl zraněním po setrvalém nátlaku StB, pro kterou byl donucen pracovat, nekouřil, nebo že nekouřili jeho studenti, ale frekvence těchto jevů, přítomných ve filmu, stejně tak jako některé fantasy prvky (zpovědní trubice???), z čistě stylových důvodů, je zavádějící. Přílišný důraz na vizuální stránku devalvuje výpovědní hodnotu pokusu o reflexi útisku církve v době totality. Pacem in terris byla organizace tak špatné pověsti, že se o každém paceminteristovi dobře vědělo. Populární, jemně řečeno, nebyli. Katolická církev byla jednotným, soudržným společenstvím, katolíci spolu těsně drželi a pomáhali si. Církevní organizace i jednotlivci ve farnostech provozovali ve volném čase řadu protirežimních činností, zejména přepisování a převážení zakázané literatury a tajné semináře a výuky. V osmdesátých letech byla komunikace se zahraničím (v první řadě Vatikán, ale také Polsko, Německo, Švýcarsko, Kanada, Francie, USA atd.) velice živá a překvapivě volná, přes Nepomucenum a Radio Vaticana se toho oběma směry dostalo opravdu hodně, jako by to komunisté ani nekontrolovali, nebo jako by jim to nevadilo. Kněží byli i v osmdesátých letech zevrubně sledováni, na každé mši byli přítomni tajní, kteří zaznamenávali slova kázání. Ta byla často protikomunistická, ale nikdy nebyla politická – týkala se neřestí, kterými hřešili komunističtí vůdci, a tak si v nich auditorium našlo, co potřebovalo, a kněží mohli papaláše pranýřovat, aniž by jim to mohl někdo vytknout. Nesmíme zapomenout, že kostely v Čechách i na Slovensku tehdy praskaly ve švech. Kněží byli morální, intelektuální i společenskou autoritou a do kostelů se sjížděla i řada vlažných věřících či nevěřících. Týrání a mučení však už nebylo v této době aktuální, případ p. Coufara je ojedinělý a za svůj děsuplný konec vděčí spíše pochybení zcela konkrétních ožralů z StB než nějakému organizovanému násilí. Filmové zpracování reálného osudu a smyšlených návazností v kněžském semináři z pera Ivana Ostrochovského je solidním pokusem o art, který v české i slovenské filmografii už dlouho chyběl. Vizuální koncept je promyšlený, obrazy jsou kombinovány a stylizovány s pozoruhodnou citlivostí, smysl pro záběr je nevídaný, výrazné umělecké cítění tvůrců se nezapře. Těší mě, že někdo pracuje s obrazem tak precizně a nápaditě, navzdory opačnému trendu. Mladí herci se do atmosféry doby i proponované nálady filmu výborně vžili. Bylo by hezké, kdyby mohli tvůrci v podobném duchu tvořit i v dalších, nezbytně dotovaných dílech. Snad kdyby téma nebylo tak všeobecně společenské a politické, byl by tento postup přijatelnější. Tady však artová fazona přebíjí dobovou i nadčasovou výpověď, která měla být stěžejním dojmem a nejsilnějším poselstvím. Téma kolize církevního světa s komunismem, který v době normalizace už nepředstavoval naivní socialismus, ale elitářské prospěchářství s despotickými rysy plynule pokračující po roce 89, by mělo být zpracováno s důslednějším akcentem na realismus a historickou přesnost. Přesto byl pro mě tento „tichý film“ příjemnou zastávkou uprostřed současné hlasité bouře přepjatých hormonálních výlevů. Už se ani nepamatuji, kolik uplynulo let (nebo desetiletí? :) ) od posledního filmu, ve kterém jsem byla zvědavá na titulky. Ve Služebnících mě skutečně zajímalo, kdo za výjimečným počinem zejména obrazově stojí. Potěšila i vsuvka s originální dobovou nahrávkou mého domovského Kühnova dětského sboru (česká národní hymna), v závěrečných titulcích bych ale raději než Bacha volila Vivaldiho, který byl sám knězem… ;) „Bůh je přítelem mlčení. Vidíme, že příroda, stromy, rostliny a květy rostou v tichu. Nejpřímější cesta, jak zpytovat své svědomí a rozmlouvat se svým stvořitelem, je v tichosti našeho srdce.“ () (méně) (více)