Téměř dokonalá tajemství

Původní verzi jsem neviděl ani žádný z remaků tak, že hodnotím jenom tohle. Je to spíše drama než komedie 3 páry a jeden homosexuál co to nechce přiznat    se setkají na večeři a dají mobily na stůl s tím,že všechny sms a telefonáty budou číst nahlas. Samozřejmě se to podělá a  zjistí se, že jeden má děcko s jinou jeden , že chodil s jinou a skoro všichni jsou od sebe. Líbila se mě ta feministka bohužel nakonec to s ní podělaly (kdy zjistila s kým si píše její starý a jak vypadá navíc jak velká je šance , že na tom hřišti potkáte přesně tu co chcete ?) a jsou zde dvě vtipné scény s velikostí penisu a narážkou na homosexuály. Bod dole za scénu s náušnicemi, že její starý nepozná, že jí chybí  a celkově i koncept je divný, že neví jaké má kdo vyzvánění. 60 procent (21.02.2022)

Karoline Herfurth o tomto filmu na svých sociálních sítích postovala jako o život (ostatně jako o každém svém filmu), čímž ve mně vyvolala příjemná očekávání, protože ona je prostě výborná všude a každý film s ní je vždycky pecka. Což se potvrdilo i zde, hodně mi to sedlo, bavil jsem se u toho královsky, a možná se mi to líbilo dokonce víc než italský originál (a to jinak remaky nesnáším). Sice jsem nepochopil, proč jejího manžela musel hrát zase Elyas M'Barek (který ztvárnil jejího partnera i v trilogii Fakjů pane učiteli, kterou režíroval stejný režisér jako toto + objevuje se zde i Jella Haase, další herečka z Fakjů) - to jako odteď budou spolu už hrát navždy? Prostě nechápu. Každopádně film měl u domácího publika v Německu velký úspěch, kdy na něj do kin přišlo přes 5 milionů diváků, což je super a svědčí to o tom, že se prostě povedl. Dialogy zde sice jedou v pekelném tempu a člověk sotva stíhá číst titulky (dabovaná verze mě nezajímá) a celé to působí poněkud neživotně ateliérovým dojmem, ale jinak tomu osobně asi už nemám co vytknout a byl jsem z toho hodně nadšený. UPDATE 6.7.2021 - Po druhém zhlédnutí po roce jsem opět zjistil, že mě to hodně bavilo, i když už jsem hodně věcí znal dopředu. Karoline Herfurth je zde prostě vrcholně roztomilá a svůj komediální talent zde rozehrála naplno, a kupodivu se mi zde nově moc líbila i Jella Haase, která mě ve Fakjů trilogii moc nezaujala. Sice jsem si vědom, že si protiřečím, ale osobně se mi tenhle film skutečně líbí víc než italský originál, a současně ho považuji za zcela zbytečný, jako všechny remaky. (27.06.2020)

Netuším koľko krát ešte bude zhovadený fantastický a pôvodný film Perfetti sconosciuti (2016), ale už aj môjmu rezistentnému žalúdku dochádza trpezlivosť. Nemecká verzia je z troch štvrtín totálny plagiát danko-kollárovsko-matovičovho typu, ktorá sa neštíti okopírovať aj jedálny lístok. Vykrádači hrobov mi dvíhajú tlak a skôr by som čakal nedôstojný remake z americkej pôdy, kde by za peniaze znesvätili aj všetkých 27 dodatkov ústavy. Nemci tentokrát prekvapili ako Sovietov v lete 1941, ale konečný rezultát zostáva aj po takmer 80 rokoch totožne katastrofálny. (23.07.2020)

"Nechci, abychom skončili jako Barbie a Ken - ty samej plast a já bez koulí." Hru na veřejnej telefon bych s kamarády nikdy nehrál. Mohlo by mi za ně totiž být trapně. Já nemám, co skrývat, takže jestli si někdo chce poslechnout moje hodinový hovory o filmu nebo biatlonu, tak směle do toho. I když s mým štěstím by mi zavolala nějaká zapomenutá známost z minulýho století a sdělila by mi, že mám třicetiletýho syna. I to bych rozdejchal líp, než většina kamarádů v tomhle snímku. Těm to škodolibost scénáristy docela zavařila. A já jsem si to užíval, neboť jak pravil klasik Jiří Grossmann: Člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí. (21.01.2022)

Loni mě mile překvapila nápaditá komedie Bez věcí nad věcí. I tady kamarádi uzavřeli podivnou sázku o to, kdo z nich vydrží déle bez všech svých věcí. Sic v opileckém rozpoložení, přesto měla konzumní společnost dostat pořádně přes prsty. Uvěřitelné? Moc ne. Originální? Možná. Tak to stejné cítím i tady. Navíc oba snímky spojuje jméno Floriana Davida Fitze (minule i režisér a scénárista, tady „jen“ herec). Patří mezi sedmičku přátel, která také lehce ovíněná vymyslí při společné večeři hru, kdy všichni položí doprostřed stolu mobily a dají svým kamarádům nahlédnout do svého osobního života. Vždyť se přeci dobře znají, o nic tedy nejde. Jenže! Objeví se drobné nepravdy i velké lži. U výše zmíněné komedie platilo, že se solidní námět v druhé polovině krapet rozmělnil a ztratil kouzlo, tady mi naopak přišlo, že to bylo přesně naopak. Série nepříjemných situací získává solidní tempo, pochopitelně je ale třeba myslet na to, že je to celé hodně přitažené za vlasy. Prakticky každá z postav má tu smůlu, že zrovna v daný večer „něco“ vyplave na povrch. S tím (!!!) je třeba počítat. A nejsou to žádné malichernosti (nevěra, skrytá homosexualita, chybějící komunikace ve vztahu, stížnosti na sexuální život). Pod režijním vedením Bory Dagtekina, jenž se u německých sousedů proslavil trilogií Fakjů pane učiteli (a vzal si s sebou i několik herců), každopádně vznikla svižná záležitost s výbornými herci. Koutek mi cukl mnohokrát, se záchvaty smíchu to bylo horší. Přesto spokojenost. (18.05.2020)