Ztracený svět

Klasické dílo, jehož tvůrcům vděčí filmový svět za mnohé. Ve srovnání s (o osm let mladším) King Kongem je Ztracený svět sice úsměvnější, ale nebýt ho, možná jsme se příběhu o té velké opici ani nedočkali. Budoucí Kongovi animátoři si tady navíc jaksepatří osahali stop-motion animaci (souboje ještěrů vypadají stále velice dobře) a když to vezmu kolem a kolem a dovolím si jedno ne tak úplně férové srovnání, oživili tady mnohem více dinosaurů než Steven Spielberg a jeho parta v Jurském parku. A ten závěr s brontosaurem ve městě? Nevídané. V roce 1925 musel být svět v šoku. (04.03.2012)

Když si člověk odmyslí okouzlení z toho nádherně brakového námětu a roztomilých loutek dinosaurů (a opičky Jocko!), zůstane vlastně jen pitomoučký příběh (zvláště finální část s brontosaurem v Londýně je tak hloupá, až je legrační), který je navíc vyprávěn strašně rozvlekle (viděl jsem 104minutovou zrekonstruovanou verzi), takže jsem se místy docela nudil, ale stejně mám pro tyhle stařičké filmy svým způsobem slabost a má to něco do sebe i dnes, byť spíš jako zajímavá zpráva o své době než vyloženě jako filmový zážitek. Kupříkladu finální rozuzlení ohledně Eda a jeho snoubenky Gladys je tak hloupé, až to bolí, a takových věcí by se tam našlo víc (běloch natřený na černo apod.). (03.09.2022)

Co může divákovi nabídnout Ztracený svět z roku 1925 kromě slastného pocitu, že sleduje první filmové zpracování slavného románu Barbara Conana Doyla? Je to jasné, jsou to přeci k sežrání roztomiloučké vizuální efekty, které si vůbec nezadají s osm let mladším King Kongem ( od stejných trikařů) a dokonce se ani pranic nemusí stydět vedle filmů, jejichž datum výroby napovídá, že vznikly i o 50 let později ( "Ne, Krakene, já to tak nemyslel! Ááááááá! "Buchš, splaš, duc, duc, chramst"). O moc víc tenhle film nenabízí, rozhodně tedy ne v rámci rozvíjení charakterů, které snímek odbývá značně svižně. I když je fakt, že v seriálu z roku 1999 jsem si takového Roxtona užil až až, takže teď jsem se raději díval na toho papundeklového brontosaura a slintal. Obdivuji tvůrce, že s něčím takovým počítali. Plánoval jsem sice dát méně, ale ta boží závěrečná pětiminutovka mě dostala. (05.06.2007)

Triky aj výprava zrejme boli na svoju dobu ohromujúce a publikum sa možno cítilo v kine ako v siedmom nebi. Lenže hodnotiť film iba takouto observačnou optikou proste nedokážem, pretože sú nemé filmy, ktoré ma emocionálne oveľa viac rozobrali a niekedy boli aj staršie než The Lost World. Vtipná je určite pridaná milostná zápletka, respektíve milostný trojuholník, ktorý stojí na premise, že snúbenica potrebuje od svojho budúceho muža dôkaz jeho hrdinstva, pričom je perfektne vypointovaná. (31.10.2019)

Viděl jsem verzi, která měla 68 minut a díky tomu jsem zřejmě přišel o ono avizované cameo Sira A. C. Doyla. Těšil jsem se, ale zase tolik to nevadí, protože i tak bylo na co se dívat. Ztracený svět je úchvatný hlavně po trikové stránce, protože na to, že byl rok 1925, je to něco famózního. A nijak úsměvně to nepůsobí ani po 85ti letech od svého vzniku. Takto nadšený jsem bohužel už nebyl z příběhu. Ten mě zase tolik nebavil. (21.12.2010)