La Marche sur Rome
Režie:
Dino RisiKamera:
Alfio ContiniHudba:
Marcello GiombiniHrají:
Vittorio Gassman, Ugo Tognazzi, Roger Hanin, Mario Brega, Daniele Vargas, Giampiero Albertini, Ernesto Almirante, Gérard Landry, Nando Angelini (více)Obsahy(1)
Film jednoho z otců italské komedie Dino Risiho zobrazuje historii vzniku fašismu v Itálii v letech 1919 až 1922 očima Umberta (Ugo Tognazzi) a Domenica (Vittorio Gassman). Domenico, prohnaný Říman, zůstal po válce bez práce a žebrá v ulicích Milána. Umberto je Domenicův přítel, který je nyní také nezaměstnaný, je to prostý a naivní hlupák, kterého vyhnal z domu jeho švagr. Umberto a Domenico se přidali k fašistickému hnutí. Jsou odsouzeni za napadení člena královské gardy na rok a osm měsíců do vězení. Postupně se jejich ideály vytrácí, zjišťují, že fašismus znamená něco jiného, než co si představovali. Umberto je zhnusen a rozčarován hrůzami a brutalitou i nesmyslným zabíjením nevinných lidí. Oba proto opouští fašistické hnutí. Bohužel, zrovna ve chvíli, kdy se k moci dostal Mussolini. (Snorlax)
(více)Recenze (18)
Subjektivně za dvě, objektivně (čili nahlíženo politicky) za tři. Dino Risi se s temnou historií vypořádal se satirickým nadhledem, zápalem pro věc a s humorem sobě vlastním. ()
Risiho tragikomedie "Pochod na Řím" se spíše blíží frašce. Vyzdvihla bych především výkon Rogera Hanina v roli fanatického fašisty, kapitána Paolinelliho. A rozhodně bych tenhle film doporučila všem, kteří mají potřebu vykládat, jaký jsme špatný národ, kterému není v tomto rovno. Italové házeli po fašistech kamením, opovrhovali jimi. Ale jen do doby, než se dostal Mussolini k moci. ()
„Groteska, fraška, satira? Smíchy se při tom... umírá.“ Já se moc nesmál. Afektovanému tajtrlíkování postav? Žánr komedie tedy škrtám, zůstává satira - hloupým fašistou snadno a rychle. Z neznalosti, naivity, z touhy dotěrného budižkničemy Domenica konečně „někam patřit“. Nebo prostě jen tak, kvůli kamarádovi, jako Umberto. Prosťáček s lemplem pak při své procházce dějinami tak dlouho nastavovali národu zrcadlo a zakopávali o kořeny italského fašismu, až si nabili hubu. I vzájemně. Tak už to s revolucemi chodí. Ideály, vzletné myšlenky, sliby. A nakonec se to zvrhne kvůli nějakému blbci s pistolí. Nebýt Markacciho, naši hrdinové by, coby fašisti rychlokvašky, zvesela došli až do Říma. OKÉNKO VOLEBNÍ urny: [][] Proč můj hlas dostane Buvolini, ehm, Mussolini? 1) Obdivuju ho, jak ohnivě umí řečnit. 2) Má perfetto programma elettorale. 3) Chci vlastnit kus půdy a on mi ji dá. 4) Nesnáším šlechtu. „Duce“ ji zruší. 5) Mám syna, zrušení povinné vojenské služby vítám. 6) Svrchovanost lidu, to taky nezní špatně. Nemám rád bohaté lidi, pak budu mít navrch já! 7) Nesnáším bolševiky, Pán Bůh chraň, aby vyhráli oni. [][] Výsledek voleb a filmu? Program moc nezaujal. Pouhých 49%, dvě hvězdy. Díky zfalšování voleb tři. ()
Komedie o nadšených fašistech a vzestupu fašismu v Itálii? Po čase zase případ, kdy jsem nejednou sváděl s filmem i se sebou ideologický boj a chvíli skoro nemohl uvěřit, jak pojatý film na ono téma vidím. Tipoval bych, že v době vzniku muselo jít o značně kontroverzní záležitost, už jen proto, jak sympaticky a odlehčeně jsou hlavní protagonisti nadšení pro fašistické hnutí vykřesleny. U nejedné scény jsem se sice bavil doslova nahlas, ale zároveň pravidelně trnul, jaké z toho vzejde poselství a kam svou další neotřelou komedii Dino Risi v závěru vygraduje, což mi neumožňovalo si to užívat nepřerušeně úplně po celou dobu. Ale když jsem se během první třetiny úspěšně naladil na humor podaný režisérovými dvorními herci Gassmanem a Tognazzim, mnohem více jsem se bavil a méně uvažoval. Pokud vemu Pochod na Římě jako kritickou satiru, ukazující nekritické pobláznění a pomýlení zvrácenou ideologií u vybraných jedinců, jejichž nadšení ve výsledku během naplnění oněch plánů vystřídává pocit hrůzy nad vyústěním celého procesu, a která současně rozehrává kus meziválečných italských (potažmo evropských) dějin, mohu udělit 4 hvězdičky. Vyústění je naštěstí značně deziluzivní, že i divák, který by to nadšení z fašismu spolu s hlavními hrdiny náhodou nedejbože zcela sdílel, měl by v závěru současně sdílet i ono trpké vystřízlivení u pohledu na děsivé následky. Osobitě bych vyzdvihl Rogera Hanina v lehce groteskně pojaté záporní roli fanatického kapitána. [75%] ()
Pekný výsmech nadelil Risi tomu ich fašistickému pochodu na Rím. Aj ľuďom, ktorí sú ako Umberto a Domenico. Ako celok ten film nie je nič extra, ale v jednotlivých maličkostiach je super. Pobavil ma. Najlepšia časť jednoznačne u starého sudcu, ten to dal s ohromnou gráciou ... hlavne ako ich vyprevádzal z bytu. ()
...To, čo prosím pekne väčšinou predvádzali, prípadne vyvádzali; dvaja ústrední, talianski protagonisti: Domenico Rocchetti & Umberto Gavazza v podaní 2. vizionárskych predstaviteľov: Vittoria Gassmana & Uga Tognazziho, tak presne tomu sa bezprostredne snáď hovorí len: „Herecký koncert - par excellence.” • Totižto, práveže stelesnili dvoch mládencov, resp. začínajúcich zmagorených, fanatických členov: Národnej fašistickej strany Benita "Duceho" Mussoliniho, so štandardnými rovnošatami v podobe „čiernych košieľ”, ako hlavným znakom pomaly sa blížiaceho skazeného impéria, ktoré ako skupina postupne nadobudla priam astronomických výšin (vedľa podobne rozpínajúceho sa nacizmu). • Vari by som ešte i podotkol, že už medzitým trochu zmieňované charaktery, boli predtým iba rádovými vojakmi; tentoraz z naprosto rovnakého, tretieho práporu, druhej roty a štvrtej čaty, čiže ich výhoda spočívala v tom, že sa poznali, i keď sa povedzme tentokrát znovu stretávajú, ale za úplne iných okolností s akousi zo začiatku pomerne dosť zvláštnou reakciou... • Po menších, predchádzajúcich sklamaniach v podobách Risiho, konkrétne z môjho uhla pohľadu; "priemerných" titulov: Il sorpasso a Profumo di donna, kde si mimochodom rovnako zahral i môj veľký obľúbenec "Il mattatore", si konečne tento taliansky režisér výrazným spôsobom vylepšil svoje renomé, a pritom už mám v hľadáčiku i jeho ďalšie tituly, ktoré by mohli dokonca i predčiť moje celkové očakávania, kedy je možno napokon len otázkou času, že bude patriť medzi mojich obdivovaných tvorcov, aj keď nemusí hneď figurovať v TOP 10. • Popri hereckých prejavov, ma taktiež mimoriadne oslovila i celková „neverbálna komunikácia”; na mysli nemám nič iné, ako mimiku & gestá zo strany Domenica Rocchettiho, vrátane poňatia celkového scenára, ktorý sa vyznačoval najmä tým, že si vôbec nekládol servítku pred ústa; skrátka, zrejme si dovolil ešte viac, než bola pôvodne stanovená norma, ktorú prevyšoval. • Váhal som za maximálny počet *, ale od svojho konania som musel následne upustiť, proste mi to nedovoľovalo svedomie, i keď film ako celok, podľa mňa, nábeh na to určite má...! ()
Keď sa pri nejakom projekte stretnú Risi, Gassman a Tognazzi, divák si môže byť istý, že sa nudiť nebude. Tentokrát sa vrátime do dôb nástupu fašistického hnutia v krajine a sledujeme nemilosrdnú kritiku fašizmu, samozrejme cez humor. Dvaja lúzri sa nechajú zlákať k fašistom a každý z nich hľadá výhody pre seba. Tento aspekt je tak pravdivý, až to mrazí. Perfektné dialógy, vtipné scény a nabitý dej ilustrujú myšlienkové pochody obyčajných ľudí, ktorí uverili myšlienke, ale nedomysleli ju. Šieste hodnotenie a tretia recenzia. ()
Škoda, že se tam nedostalo něco i o tom, jak se dostanou k moci i komunisté, byla by to taková tečka na druhou. Tenhle film myslím nejvíc docení ti, kteří v nějaké podobné totalitě žili (nikoliv žijí, protože si ještě neuvědomují její absurdnost, která se projeví žel až z odstupu). Stylem to hodně připomíná filmy jako Bláznova kronika nebo Fanfán Tulipán, přístupem k tématu vojáka Švejka, kdy absurdnost doby je znázorněna doslovným plněním nesmyslných příkazů, kde nejlépe vyplyne, jak lživé jsou všechny ty politické programy už od začátku (což vidíme dnes v ČR v míře nemalé rovněž). Proto oceňuji, jak postupně škrtají oba kamarádi z programu jednotlivé body jako lež, protože se sami přesvědčili, jaká je realita. (Ačkoliv jeden z nich se to pokouší v jednu chvíli zlehčovat: "Když máme svobodu tisku, máme i svobodu ho pálit.") Každý na násilí a totalitě založený režim je svým způsobem absurdní. Proto asi nejlepší je scéna u soudce (kde se ostatně film láme z do té doby absurdní grotesky v obžalobu všech podobných systémů, zvláště při těchto slovech: "Největším podvodem je, když člověk miluje svou vlast jen tehdy, když tato vlast je zemí, kde si všichni myslí totéž, co on. A tak nakonec miluje zemi otroků. A neuvědomuje si, že sám je otrokem." Tahle slova by se měla tesat, jak jsou platná i dnes. No, a pokud jde o ty vtípky bokem, asi nejvíc se mi líbilo: "Proč nezdravíš? - Ve válce jsem přišel o dva prostřední prsty." ()
Každá takováto fanatická ideologie je vlastně dost směšná, jak se to tady podařilo předvést italským hercům pod vedením režiséra Risiho. Dokud se ještě můžeme smát nebo pokud už se zase můžeme smát, je to dobré. Kéž nás ten smích nikdy úplně nepřejde. ()
Tak na tohle nemám dostatek mozkových buněk, holt jsem z podstaty mimozemšťanka a italský humor mě zcela míjí.. Rvačky, mlácení po hlavě, křik a věčné hádky mě většinou nepobaví, tedy opětovně potvrzeno, nezasmála jsem se ani jednou.. Musela jsem se hecnout, abych to dokoukala do konce.. Byla-li to pro někoho komedie, pro mě v podstatě tragédie, šťastnějším divákům samozřejmě přeji a tiše závidím filmový zážitek.. ()
U každého režimu sa vždy našiel film, ktorý ho vedel riadne zosmiešniť a satirický odrovnať a Mussoliniho režim nemohol byť výnimkou. A tak sa stalo, že i veľký Dino Risi natočil ironicko ideologické dielo, ktoré nehrá na až tak vtipné scény, ale ukazuje, že sfanatizovanie ľudí vie s myslením ľudí riadne zatrepať. Hneď po skončení filmu som nebol moc nadšený a to hlavne z komediálnej stránky , ale ako sa mi to uležalo v hlave, tak som si uvedomil, že veľa scén tu malo svoj dôvtip a vynaliezavosť a v konečnom dôsledku aj slušnú dávku recesie. Už len ten Fašistický zoznam zmien, ktoré vzápätí sú jedným s členov vyškrtavané, lebo sa ukázalo, že sa ním nikto neriadi a tak ideologická predstava jednotlivca má vážne trhliny bola zaujímavo a svojsky podaná. Tento film je vynikajúci v maličkostiach a aj keď, niektoré veci ako časté konflikty a vreskoty nemali žiadny zmysel, pozitíva rozhodne prevládajú a to som na konci filmu chcel dať slabé 3*, ale moje prehodnotenie to vytiahlo na silné 4*. Najlepšou postavou u mňa bol jedinečný kapitán Paolinelli, bol celkom zaujímavou iskrou tohoto filmu, len škoda, že tu nemal väčší priestor. Je to dvanásty film z diskusie V. R. K a aj keď to tak nevyzeralo, teraz u mňa prevláda veľká spokojnosť. ()
Jelikož mi nic není svaté (pročež si myslím, že jsem imunní vůči různým -ismům; to je však příběh na někdy jindy), přijímám na první dobrou a bez uzardění i díla, jež se nebojí žertovat o vážných věcech, jakými jsou kupříkladu válka, přírodní katastrofy, totalitarismy a diktatury, smrtelné nemoci, tělesná či duševní postižení apod. (samozřejmě toto vtipkování musí mít patřičnou úroveň, je k němu zřejmě nutné mít už něco odžito, schopnost nadhledu a bazálního (sou)citu, jinými slovy roky pěstěný humanismus, v jiném případě hrozí, že takto žertujíce budete (vy)směšní a za hlupce), příkladem budiž kultovní britcom „Haló, haló!“ (1982-1992), jenž se odehrává za 2. sv. války v okupované Francii, a nebojí se karikovat ani protinacistický odboj! Zmiňuji to proto, že La marcia su Roma Dino Risiho líčící nástup fašismu v Itálii je téhož rodu, a kde se žertuje, tam nikdo z příběhu nevyjde jako pan Čistý, na což je dobré být připraven. A nejen kvůli tomu, že si ve filmu proto zřejmě nenajdete nikoho, s kým by se dalo sympatizovat, ale proto, že toto tvůrčí rozhodnutí předznamenává naplňovaní dalších žánrových vzorců, což mě nutí aspoň ve dvou větách se zamyslet nad žánrovými očekáváními, resp., co se stane, když se s filmem (s jeho proklamovanou nevážnou vážností) sladíte už před zhlédnutím (k čemuž chce tento komentář napomoci) – připravený divák se tak minimálně vyhne tomu, aby na filmu vyžadoval, aby se tento choval jako dokument a aby mu s konečnou platností vyjevil, jak se vlastně fašisté dostali moci; připravenému diváku nebude divné, že fyzické násilí, jehož je ve filmu dost a dost (jako ostatně v každé slapstickové komedii), fakticky nikoho nezraňuje, je bezzubé, stává se zdrojem divákova pobavení, nikoliv napětí atd. Ačkoliv La marcia su Roma nemá týž potenciál (ale to nevadí, zřejmě neměla ani týž ambice) jako Chaplinův Diktátor (1940) – pro důkaz viz počet (o)hodnocení u obou filmů –, navzdory tomu se i tak pro mě jedná o dílo veskrze sympatické, které si zaslouží těchto pár vět. Díky za tip Willymu Kufaltovi, bylo mi potěšením. 75 % ()
Překvapilo mě, jak Vittorio Gassman dokáže mluvit rychle, prostě Ital jak poleno.:o Sice projevuje jistý komediální talent, stejně jako jeho parťák Ugo Tognazzi v rolích mladých zapálených fašistů Umberta a Domenica, kteří prozřou až v závěrečné fázi Pochodu na Řím, ale místy tak moc afektovaně tajtrdlikují (Onmibus mi to trochu vzal z úst), že jsem jim ani nefandil, ani mě nějak zvlášť nepobuřovali. Jejich tragikomický příběh ale přeci jen má vedle některých zastaralých vtípků (žvýkaní gumy) i nějaké pěkné momenty (rozhovor s doktorem, projev plný otázek, na které nikdo neodpoví, odsouzení zabití.) Mezi to nejlepší z filmu patří závěrečné dojemně mýlné myšlenky naší dvojice o dalším vývoji situace. Představ si, že by tihle lidé vládli. Dlouho by nevydrželi. Poslední slovo má vždycky král. A když promluví, jsou v prdeli. ()
Italsky uřvaný pokus o komedii. 1) Dva povaleči se kamarádí s lumpenproletariátem ve snaze najít své místo ve společnosti, pokud to ovšem nebude znamenat moc práce (nejlépe žádnou)._____ 2) Italští vzdělanci bývají dobří v intelektuálních rozhovorech plných duchaplných myšlenek. Tam se pak uplatní italský humor, který mi připomíná tak trochu humor čapkovský, humor ironický, humor lidský a především humor vtipný. Film je humoru plný. Humoru, kterému se nesměji, ba ani neusmívám, který mě netěší, ani neprovokuje. Buvolini..._____ 3) Obě postavy jsou v duchu biblického "blahoslaveni chudí duchem" nevinné, neboť "nevědí, co činí". Ovšem autoři filmu to vědí moc dobře. Snaha o jakési vyrovnání se s poblázněním se z nastupující diktatury mě míjí, protože vidím jen tlučhuby a nemakačenky, jak chtějí svůj životní styl monetizovat. Lehce sarkastický tón porozumění nepřináší, celá věc jde příliš po povrchu a nezasahuje ani mé srdce, ani můj rozum. Brigadiere, non hanno il porto d'armi! Nemají zbrojní průkaz! E allora? No a co?_____ 4) Nic zajímavého ani nezajímavého jsem se o akci Marcia su Roma ze snímku nedozvěděl._____ ()
Pochod na Řím, ktrý jsem si dosud nedovedl představit, se mi tímto filmem nijak zvlášť neosvětlil, ale budiž! Na druhé straně jsem si ujasnil, že to zpočátku šlo spíš s malými ústrky z obou stran (ricínový olej a pouliční pranice), "volebními guláši" a volbou strany náhodou a z nouze. Film spíš o Italech než fašismu. ()
Zpočátku mě to bavilo opravdu hodně a líbilo se mi, jak se Risi jen tak nezalekl a dokázal si udělat srandu i z takového tématu jakým je vznik a vzestup fašismu, ale čím déle to trvalo, tím více mi vadila ta uřvanost, která místo toho aby zůstala aspoň na stejné míře, tak neustále nabírala na intenzitě. A i když to má nejeden opravdu trefný moment, tak jsem tu satiru čekal, no... já nevím, chytřejší? Zaměřenou na víc druhů humoru než na jeden jediný? Tady se všechno časem okouká a člověk se tím stylem přecpe, i přes to kontroverzní téma. Ale i tak jsem víc spokojený než naopak a z celé Willyho "válečné trilogie" mi tohle sedlo nejvíc. Silné 3* ()
"Když fanatismus nahradí rozum, cesta je vždy plná podvodů. A největším podvodem je, když člověk miluje svou vlast jen tehdy, když ta vlast je zemí, kde si všichni myslí totéž co on A tak nakonec miluje zemi otroků. A neuvědomuje si, že sám se stal otrokem..." Samotný příběh o dvou naivních mladících, kteří sedli na lep falešnému programu italskému fašismu, aby při pochodu na Řím o své iluze postupně přišli, úplně špatný nebyl. Ale na můj vkus je to až moc odlehčené a když pak ke konci trošku přituhne, působí to v rámci žánru nepřirozeně. Na filmu oceňuji asi hlavně ten koncept "pochodu na Řím" jako jakési očistné cesty dotčených mladíků za prozřením z jejich naivity a bláhových nadějí z italského fašismu (viz postupná konfrontace fašistického programu s realitou). Za nejsilnější scénu z celého filmu pak považuji tu ze setkání mladíků se starým soudcem, kterému se přišli pomstít za "křivdu" z minulosti, když je odsoudil, aby byli nakonec konfrontováni s jeho stoickým klidem i životní moudrostí (viz ten citát z úvodu komentáře). ()
Sžíravá satira na osudu dvou obyčejných mužů na pozadí doby ukazuje, jak se fašisté dostali k moci. A v závěru král říká, že je zkusí nechat vládnout pár měsíců. A oni tam byli 22 let!(Gassman a Tognazzi jsou perfektní) ()