MartinS96

I od lidí, kteří s tímto filmem, zejména v oblasti scénáře mají velký problém, jednotně slýchám, že se jedná o český zázrak. Nejen pro to, že jde o tuzemský počin, v tomto pro nás neobvyklém žánru, jsem jej upřednostnil před Stvořitelem, Přízraky v Benátkách a dalšími snímky, které jsou souběžně s ním v kině. Už od prvních ukázek jsem totiž tušil, že se mi Bod obnovy bude líbit, netušil jsem však jak moc. Za jeho vizuál jej chválí snad úplně každý, já jen zmíním, že fantasticky vypadá i ve scénách, které nestojí na opulentním CGI. Je totiž skvěle nasvícen a nápadité pohyby kamery, která občas nadužívá malou hloubku ostrosti, jsou oku lahodící, ale přitom ne zbytečně okázalé. Kameraman Filip Marek je pro mě jedním z velkých objevů, hned vedle očividné hlavní dvojice, režiséra Roberta Hloze a herečky Andrey Mohylové. Za to, že film nejen skvěle vypadá, ale i zní je potřeba pochválit jednak zvukaře a ani hudba Jana Sléšky rozhodně nezaostává svojí kvalitou vůči ostatním aspektům pozadu. Vrátím-li se ke scénáři, tak jej sice nemůžu označit za nejsilnější stránku filmu, ale ani mi nepřijde, že si kritiku, kterou dostává zaslouží. Co mě totiž velmi mile překvapilo je celková struktura děje a to jak dramaturgicky skvěle je tento film zvládnutý. Od začátku až do konce jsem byl strhnutý a s nadšením očekával kam bude děj nadále směřovat. Náročnější diváci od filmů tohoto žánru očekávají také filozofický přesah, což je také jedna z výtek, kterou jsem k němu zaznamenal. Ani zde však nebudu s mnoha souhlasit, pravdou je, že takových myšlenek film podněcuje vcelku málo, ale jak se toho nakonec zhostil a ukázal tak oba možné pohledy na možnost obnovení lidského života mě vcelku uspokojilo. Tvůrcům je také vytýkána přílišná inspirace jinými slavnými Sci-Fi tituly, což pro mě nebylo příliš patrné a zároveň samotný hlavní koncept mi přišel dosti originální. Jedna z věcí, kterou jsem si na celém filmu užíval snad nejvíce, je také nápaditost ohledně designu předmětů a technologií, které jednak působily účelně a smysluplně, ale také v horizontu cca dvaceti let proveditelně. Opravdu nepamatuji, kdy jsem byl z hraného českého filmu naposledy takhle nadšený. 9/10

Tak takhle ne. Další vcelku slibně vypadající závodní film nakonec dopadl tak, jako když zkombinujete všechny neduhy hollywoodských produkcí, směřujících zejména k naprosto zbytečné dramatizaci. Gran Turismo je šablona všech šablon a i když si na to většinou nestěžuju, tak i jeden kýč vedle druhého, což mi vadilo nejspíš proto, že se z něj film jen málokdy vykoupí něčím, co by mě potěšilo. Nejvíc do očí bijící je pak slovy čtvrté dokončení závodu, kdy hlavní představitel dojede na vysněné pozici tak, že svého posledního soupeře pokoří až na fotofiniš na cílové čáře. V celkovém součtu na průměr s těží dosahují i herecké výkony, Madekve je nevýrazný, Bloom přehrávající, Harbour OK a zachraňuje to až MVP celého filmu Djimon Hounsou. Viuzál v trailerech také lákal na lepší podívanou, Blomkamp zbytečně nadužívá záběrů z dronu, jindy stříhá zběsile moc a to vše jen v případech, kdy se jedná o opravdové záběry, opravdových aut, kterých jsem právě čekal ve filmu více. Když dojde na CGI, je to do očí bijící a nehoda již nechvalně proslulého Schulina vypadá naprosto katastrofálně. Plusem rozhodně je, že ani vzhledem k docela dlouhé stopáži se člověk nenudí, děj zejména v první polovině staví před hlavního hrdinu jednu výzvu za druhou, jejichž zdolávání je docela urychlené, že si až člověk říká, co pro něj tvůrci chystají do poloviny druhé. Bohužel je to závěrečný závod na okruhu Le Mans, který tvoří jedna reálně nasnímaná zatáčka z tohoto okruhu, digitální Mulsanne Straight a zbytek jsou jen úseky Hungaroringu maskující se za zmíněný slavnější závodní okruh. Bohužel Gran Turismo zůstává proklatě daleko za Le Mans '66 a Rivaly, někde v propadlišti dějin šedého průměru, spolu s dalším herním titulem zvaným Need for Speed. 6/10

Nejlépe mé pocity nabyté z kina vyjadřuje věta: „Užil jsem si to, ale přesto jsem zklamán.“ Cruise s McQuarriem v posledních letech a zejména v Mission Impossible dělají akčnímu žánru medvědí službu stejně jako Keanu a Stahelski. Na těchto případech je lze vidět, že není možné na úspěch navazovat do nekonečna, protože i když se sebevíc snažíte, jednou to buď přeženete a nebo se toho divák prostě přejí. Vrchol Johna Wicka dle mého přišel s druhým dílem a M:I svůj peak zaznamenala v předešlých dvou dílech. Provedení akčních scén je stále na vysoké úrovni, jen právě diváka už tolik nešokují a navíc se zdá, že se o to snaží čím dál víc. Výsledkem je horší pocit z jejich poctivosti, když si tvůrci zase o trochu víc a hlavně zbytečně pomáhají berličkami v podobě CGI. Hlavní problém sedmé Mission Impossible ale ční ve zvolené hrobě, jíž Ethan Hunt a jeho parta tentokrát čelí. Ačkoliv se může zdáti v zasazení do dnešní doby aktuální, působí nehmatatelně, nedůstojně a především divák nemůže úplně tušit, čeho všeho je reálně schopna. Takže Tome a Chrisi, příště bych prosil spíše návrat ke kořenům. 7/10