Fontána

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Aronofsky se opět snaží úchvátit jak jinak než obrazem a zvukem a opět mu to prochází s ladností mistra, kdy po syrovém Pi a krutém Requiemu za sen přichází poetická, audiovizuální báseň zvaná Fontána, u které mimo jiné zjistíme, že odhadnout ve filmech přesnou hranici mezi filozofií/pseudofilozofií a uměním/kýčem je dosti subjektivní a spíše věc osobního vkusu každého jednotlivce... Zpět k Fontáně - zdánlivě komplikovaně rozjíždí 3 příběhy, které ale směřují k jednomu nevyhnutelnému konci a jedné, poměrně doslovné pointě. Problém vidím v trošku lacinném tlačení na slzičky, ona umírající osoba by vypadala a chovala se naprosto jinak, ale budiž, tato hra na efekt podpořená neuvěřitelným vizuálnem docela funguje... 8/10 (17.08.2008)

O Fontáně mi bylo známo, že se její diváci rozdělují zpravidla do dvou skupin. Na zavilé odpůrce a nekritické nadšence. Sám bych se nicméně nedokázal zařadit ani do jedné z nich. Viděl jsem pouze dobrý film, žádný zázrak, žádný děs. Problémem, který přede mnou vyvstává je – jak srozumitelně formulovat, proč Fontáně nedávám pět hvězdiček ani odpad!, aniž bych přitom vše shrnul do věty „buď příliš hloupé, nebo příliš chytré“. První problém souvisí se žánrovou nevyrovnaností. Na své si přijdou vyznavači akce, romance i metafyziky. Film však primárně není ani o jednom z výše uvedeného, jenže o čem pak vlastně je? Nabízené odpovědi „láska“, „smrt“, „vzpomínky“ jsou pěkné, jsou hlavně jednoduché, jsou však správné? Pakliže ano, nehodlám přistoupit na Aronofského hru, jejíž pravidla jsou vzhledem k prostosti pomyslné výhry příliš komplikovaná, od účasti tedy odrazující. Pakliže ne, existuje tolik možností, o čem všem by Fontána mohla být, že vyvstávají pochyby o jasnosti režisérových záměrů. Nevěřím však, že by si zrovna Aronofsky dovolil natočit úhledně zabalený filozofický blábol a i pokud ano, herci přeci museli vědět v čem a o čem hrají. Či snad klíčovou roli sehráli peníze u Jackmana a láska k příteli u Weiszové? To nyní není podstatné, Fontána již vznikla a vypadá tak, jak vypadá. Což o to, ona nevypadá špatně, i když to nejsou vizuální orgie jako Rekviem za sen, ona se spíš špatně vyjadřuje. Samozřejmě, jde o problém individuální a jak vidno, mnohým řeč Fontány vyhovuje. Kéž by stejný námět zfilmoval nějaký jihokorejský či japonský režisér. Není snadné vynášet nad podobným dílem rozsudky. Třeba je ještě blbější a prázdnější než jak se tváří, třeba ne. Pokud na mě skutečně silně zapůsobila, pak pouze jedinkrát, v okamžiku tak neskrývavě kýčovitém, že již prostě nešlo zůstat zcela chladným (krátce před koncem). 70% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Adrian, Marius, CheGuevara, agathon, Mahalik, Anderas, Soweek, Dan (27.05.2007)

Netřeba se rozepisovat. Fontána je nejgeniálněší a nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Vizuální forma úžasná, scénář dokonale přesvědčivý, abstraktní (rozuměj "šílené") scény prostě berou dech, v životě jsem neviděl tak jiskřící romantiku, jako mezi Hugh Jackmanem a Rachel Weiszovou. Jestliže maximálním hodnocením je 100%, pak Fontána si zaslouží minimálně 160%. P.S Scéna ve vaně je nejcivilněji ztvárněný vztah dvou lidí, jaký jsem kdy viděl. Mé okamžíté osobní Top 1!! Jak to jen pujde, pudu na to znova. A znova. A znova!!! (05.05.2007)

Od první minuty Aronofosky diváka bombarduje audiovizuální smrští (osvědčená spolupráce s kameramanem Matthewem Libattiquem), kterou nejsou smysly s to ji napoprvé pojmout všechnu. Hledání léku na nemoc jménem smrt je neskutečně strhující (děj), zároveň očistná (forma) a zvláště dokonale intimní (partnerský vztah) podívaná, která si žádá několikeré shlédnutí ke svému plnému pohlcení. Nadreálně silný filmový kus, který dokáže vzít za emoční nitky jak tajemným středověkem, tak mystickým vztahem mezi člověkem a stromem života, ale zároveň i fádní skutečností dneška. Povinnost pro všechny cyniky, kteří vidí současnou kinematografii až příliš bledě. (15.04.2007)