Osm a půl

Hľadanie samého seba zobrané od základov a smerujúce k najvyššej vežičke umeleckej tvorby a presvedčenia. 8 a pol je filmom o hľadaní mnohých dôležitých vecí v živote umelca, ktoré sú potrebné pre jeho tvorbu a vývin. Či už sa jedná o hľadanie zmyslu života a šťastia, alebo pravej a skutočnej lásky bez klamstiev a pretvárky, alebo dokonalého námetu, ktorý by osvietil mnohých ľudí a ponúkol im odpovede na otázky, ktoré im nedávajú spať. Film je zlepencom prítomnosti, minulosti, predstáv a fantázií, ktoré vo väčšej alebo menšej miere prezentujú osobnosť hlavného hrdinu - režiséra Guida Anselmiho v podaní charizmatického Marcella Mastroianniho. Tvorbu Federica Felliniho som nikdy nemal možnosť spoznať detailne ani nie tak preto, že by som nemal možnosť, len som sa akosi na jeho tvorbu a filmy necítil pripravený. To bol koniec koncov vždy môj problém čo sa týkalo francúzskych a talianskych filmov. Osem a pol je podľa môjho názoru výborným filmom ako začať s Fellinim, pretože sa jedná o akýsi medzník jeho tvorby. V tomto opuse sa tak majú možnosť skĺbiť všetky získané skúsenosti a špecifiká s jeho predošlej tvorby a zároveň poukazujú na to kam sa bude ako tvorca uberať. Pre mňa príjemné prekvapenie, ktoré pôsobí komplexným dojmom a ponúka nám pohľad do duše režiséra a človeka v celku netradičným spôsobom. (13.03.2012)

Asi by mělo stát za menší komentář tak průměrné hodnocení filmu, který rozhodně není průměrný. Filmů od FF jsem moc neviděl (sladký život a amarcord). "Osmapůlka" je na rozdíl od nich plná chaosu a těžko vstřebatelných myšlenkových pochodů autora. Do Felliniho filmů se asi musí dospět a i když nejsem nijak výrazně komerční divák, tak ten film zatím plně docenit nedokážu. MM uhrančivý, CC okouzlující. (27.12.2013)

V žádném případě se nejedná o nějaký povrchní, nicneříkající film, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když souhlasím se slovy jednoho pána z filmu: "Mám v tom trochu zmatek". Ano, to přiznávám. Pokud jde o mě, tak jsem snad dobře pochopila, že Fellini nám ani nechtěl nic podrobně vysvětlovat a předkládat. Byla to mozaika situací, kterou bych shrnula slovy : bezvýchodnost, deprese v depresi, film ve filmu, naděje v beznaději a podobně. Pro každého něco. Evidentně prožíval takové situace sám Fellini, alespoň to tak na mě působilo. Současné momenty se prolínaly se sny, s minulostí, jeho fantazií a vizemi budoucího filmu. Každopádně ani ty lehce úsměvné vstupy nepůsobily přihlouple a za to jsem moc ráda. Jedno vím ale určitě, že navzdory Felliniho kvalit nebude tento pán patřit mezi mé dvorní režiséry. (09.02.2019)

Nemám na to. Ne snad inteligencí, vkusem nebo rozhledem, nýbrž zcela jednoduše nedostatkem zkušeností a let. Tento film je, pokud mohu usuzovat, tou nejtrpčí fackou pozitivisticko-hedonistickému přístupu k životu, ale nejen tomu - vlastně vší intelektuální práci a námaze, která sama o sobě nejspíš nakonec nebude cílem, i když by se zaň tak ráda prohlásila a je mnohými tak často prohlašována. To není prázdnota nicoty, ba ani prázdnota nesmyslně překypělého rozletu. To je ta nejsmutnější prázdnota plného života inteligentního člověka, jež musela Felliniho stravovat stále neodbytněji. Pryč s ní! Tenhle film ať mi navždy zůstane jenom neobyčejně působivou výstrahou! (04.06.2005)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)