Poslední cyklista

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)

Zajímavý námět, který ovšem sám o sobě není dost silný nato, aby utáhl takovou stopáž. Autoři se tak uchylují ke zbytečně dlouhým sekvencím, které rekapitulují víceméně známé praktiky šikanování, transportování a věznění Židů za druhé světové války, vedlejší příběhy už nemají tolik originality, chvílemi i nudí svou obyčejností. Téma holocaustu je již natolik vytěžené, že další film na toto téma vyžaduje velikou dávku osobitosti a invence, větší, než se podařilo přes dobré úmysly vtělit do vyprávění zde. (30.05.2014)

Pro mě jako historika toto téma je velice zajímavé. Nebál bych se promítnout část tohoto filmu i ve školách. V Terezíně i Osvětimi jsem byl a dokonce jsem si vyslechl tématické přednášky. Proto samozřejmě vidím pár historických nedostatků, ale celkové vyznění tohoto vážného tématu shledávám velice kladně. Je zde zachycen okamžik, kdy židovská komunita musí být označena hvězdou, musí se přizpůsobovat okolí. Také stěhování do Terezína a v poslední části filmu i realita Osvětimi a celkové osvobození. Přesto je celková stopáž snímku poměrně dlouhá a vyrovnanost napětí a scény dvou dílů nevyrovnaná. Scénář a námět by se dal zpracovat ještě lépe. (04.06.2014)

Po Pianistovi, Schindlerovu seznamu, Chlapci v pruhovaném pyžamu ... je velká odvaha natočit v dnešní době film o židovké rodině, transportu, ghetu. Natočit ho navíc tak, aby přinesl něco nového. Tomáši Töpferovi se to kupodivu podařilo. Velkou předností, ale i slabinou je vlastní scénář. Je pár věcí, které by se daly vytknout, ale zaměřím se zcela vědomně na přednosti. Snímek má to, co se v jiných živovských filmech nevidí a to je atmosféra židovské rodiny. Obřady, zpěvy, tradice, soudržnost židovské obce, to všechno tu díky prvnímu dílu máme. V druhém dílu zazní podstatná část opery Brundibár, oba díly jsou prokládány židovskými zpěvy. Velkou předností příběhu je téma získaného židovství. Adoptovaná holčička se stává židovkou díky své rodině. To pouto je natolik silné, že odmítne záchranu - poprvé, když má odjet s příbuznými, ale nechce opustit rodiče, podruhé v Terezíně ze stejného důvodu. Přesto jako jediná z rodiny je zachráněna. Protažení do současnosti je silnější než u Schindlerova seznamu. Přiznávám se, že mne v poslední době Tomáš Töpfer podruhé příjemně překvapil - poprvé v Čapkových kapsách v roli lékaře a jako režisér a scénárista u tohoto filmu. A příjemně překvapena jsem vždy ráda! (05.05.2014)

Výchozí příběh je sice zajímavý, ale ztvárnění se mi nelíbilo. Zbytečně dlouhé, časově zmatené. Pokud se Klárka narodila skutečně v r. 1930, pak její dospívání je zobrazeno dost povrchně. Děj plyne bez ladu a skladu, silnější jsou lyričtější pasáže týkající se židovství. V prvním díle zbytečná polopatičnost (doslovné vysvětlování, proč nemohli mít Židé během protektorátu psa), druhá polovina druhého dílu je hodně zkratkovitá a závěr od rákosového moře mi přišel naprosto zbytečný, nefunkční. Autorům šlo celkově víc o efektní líbivost než o propracovanost. Dokazuje to i angažování nekupírovaného bílého (!) malého knírače - stejný kynologický nesmyl jako bernský salašnický pes Azor v Želarech... Nadšení z příběhu hatí i manipulativnost - stejně jako Snorlacxovi mi nepřijde zrovna věrohodné, že by vlak dojel z Osvětimi až do Třěmošné... (15.05.2014)