Oldřich Musil pocházel z Plzně, v době okupace v Praze absolvoval studium na dramatickém oddělení Státní konzervatoře (1944), po válce si pak ještě doplnil vzdělání na DAMU (1948). Ještě v době studií hrál v Divadle 5. května a v Alhambře v Ex-Disku. Po dokončení studií nastoupil do Státního divadla v Ostravě (1948-1952), v letech 1952-1983 pak hrál v Divadle na Vinohradech. Již od svých začátků inklinoval k charakterním rolím, uplatnil se v rolích komediálních i tragických, ve svém herectví využíval svého mohutného zjevu s výrazným hlasem. Z jeho rolí je na místě vyzvednou účast v shakespearovských hrách (Mnoho povyku pro nic, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské).
Také do světa filmu vstoupil Musil ještě jako student. Ostatně jeho první role představovala studenta (NEZBEDNÝ BAKALÁŘ, 1946). Větší úlohu divadelního ředitele Macha si zahrál v komedii ČERVENÁ JEŠTĚRKA (1948), další poměrně velkou příležitost dostal jako radní Kaněra v Burianově filmu NEJLEPŠÍ ČLOVĚK (1954). V dalších letech se Musilova filmografie nadále rozšiřovala, poslední středně velkou roli dostal jako vojín Heller ve snímku PRÁČE (1960). Nadále byl odsouzen již jen k menším rolím, i když jeho robustní zjev mu zajišťoval diváckou pozornost i v epizodkách. V šedesátých letech navázal spolupráci také s televizí, objevil se v několika kvalitních inscenacích (ALEXANDRE DUMAS STARŠÍ, 1970; OTCOVÉ A DĚTI, 1972; GENERÁL CHUDÝCH, 1974), hrál také v televizních seriálech. Práci pro film v 70. letech Musil výrazně omezil, naposledy se objevil ve filmu ZELENÁ VLNA (1982).
Další uplatnění nalezl Oldřich Musil také v rozhlase, kde účinkoval v rozhlasových hrách, zaznamenaných také na zvukových nosičích. Často pracoval také pro dabing, účinkoval v zahraničních filmech pro děti a mládež, jeho hlas jsme mohli slyšet také v britském komediálním seriálu Randall a Hopkirk. Kromě výše uvedených aktivit jevil Musil také výtvarné nadání a celý život se věnoval malování.
Oldřich Musil zemřel v Brandýse nad Labem 12. května 1983 ve věku 62 let.
