Al Pacino

Jeden z nejuznávanějších herců filmové historie se prosadil v sedmdesátých letech a od té doby patří k stálým ikonám amerického filmu, kde obvykle ztvárňuje silné autoritativní postavy. Muž, který miluje černou barvu, Shakespeara a operu, zůstává jednou z posledních hollywoodských hvězd, které byly především pozoruhodnými osobnostmi.
 
Náleží již do druhé generace amerických přistěhovalců, kteří se narodili v USA, ale fakt je, že všichni jeho předci jsou ryzí Italové. Pacinovi americko-italští rodiče Salvatore Pacino a Rose Gerardi byli tak nadšeni z pokrokových možností Nového světa, že si hned dva roky po narození svého jediného syna vyzkoušeli vynález, který Itálie ještě dlouho neuznávala – rozvod, a šli si každý dál svojí cestou. Otec Salvatore se usadil v Kalifornii, kde začal jako obchodník a v Covině založil restauraci Pacino's Lounge, která ostatně stojí dodnes, ačkoli od devadesátých let nese název Citrus Grill. Pacinův otec zemřel v roce 2005 ve věku 82 let, ale do té doby se stačil ještě třikrát oženit a pořídit Alovi několik nevlastních sourozenců. Malý Al, vlastním jménem Alfredo James (25. 4. 1940) byl tiché a uzavřené dítě, které do svých sedmi let neopustilo dům bez dozoru prarodičů v Bronxu, původem Siciliánů z Corleone, u nichž se svojí matkou pobýval.

Matka (zemřela, když bylo synovi 22) malého Ala často brala do kina a chlapec brzy našel zálibu ve vyprávění příběhů, včetně vymýšlení si vlastních. Škola ho nemotivovala, byl jí naprosto znuděný a směřoval k uměleckému zaměření. Navštěvoval High School of the Performing Arts, dokud ji v sedmnácti neopustil a nezačal pracovat jako poslíček v redakci časopisu Commentary. Po návratu z vojenské služby pracoval na poště, jako uvaděč v divadle, v kině, jako stěhovák nebo domovník. Mezitím navštěvoval herecké kurzy u Charlese Laughtona v Herbert Berghof Studiu.

Začátky na jevišti (od r. 1963) nebyly snadné, spíš než s úspěchem se pojily s depresemi a chudobou, kdy si Al dokonce půjčoval na autobus, aby se dostal ke konkurzu některého avantgardního souboru. Protože se mu tyto výsledky příliš nezamlouvaly, přišetřil a v roce 1966 byl přijat do legendárního Actors Studia Lee Strasberga. Poté se všechno obrátilo tím správným směrem. Za roli opilého psychotika v mimobroadwayské inscenaci hry Israela Horovitze Indiáni chtějí Bronx získal divadelní cenu Obie pro nejlepší herce v sezóně 1966/67 a o rok později debutoval na Broadwayi ve hře Nosí tygr kravatu?, za níž byl vyznamenán prestižní cenou Tony. Na počátku sedmdesátých let působil na divadle v newyorském Lincoln Center, ale také v Bostonu, kde dokonce režíroval drama I. Horovitze Krysy.

Dvacet let, sedm oscarových nominací

První zkušenost s kamerou učinil v roce 1969, ačkoli se jednalo jen o malou roli v komedii Já, Natálie. Jeho druhý film Panika v Needle Parku (1971) už byl pořádnou příležitostí, ačkoli Pacinova hlavní role mladého narkomana a překupníka představovala trochu odbočení od tradičnějších divadelních ztvárnění, jež mu stačila vysloužit jistý respekt. V jednom z prvních filmů, jež realisticky pojednávají o problematice drogových závislostí, na sebe tolik upozornil, že si jej Francis Ford Coppola vybral do role Michaela Corleoneho v Kmotrovi, kterého právě začínal točit. A že měl z čeho vybírat, o roli usilovali Warren Beatty, Alain Delon, Burt Reynolds, Jack Nicholson, Ryan O'Neal, Robert De Niro i Robert Redford. Producenti i celé studio byli proti Pacinovi, režisér ale trval na svém neznámém italském favoritovi. Ačkoli Coppola všechny přesvědčil, Pacino žil v neustálé hrůze, že při sebemenší chybě bude nahrazen řadou slavnějších uchazečů.

To, co přišlo, změnilo Pacinův život a udělalo z něj hvězdu. Mezinárodní popularitu, Donatellova Davida 1973 a nominaci na Oscara (za svůj vůbec třetí film) mu vynesla úloha Michaela Corleoneho, nejmladšího syna ctihodného a obávaného Dona Corleoneho (Marlon Brando), v mafiánské rodinné sáze Kmotr (1972). Mocenský vzestup tohoto hrdiny, který nejdřív nechce mít s mafií nic společného, ale z něhož se stane ještě vlivnější a nemilosrdnější vládce rodinného klanu, líčí další pokračování Kmotr II (další Pacinova nominace na Oscara 1974) a Kmotr III (1990).

Klasický herecký styl, vycházející z metod Actors Studia Lee Strasberga, umožňuje Pacinovi vytvářet zakomplexované postavy, ale i autoritativní, silné až brutální charaktery. Michael Corleone se stal nezapomenutelnou postavou filmového plátna a Al Pacino synonymem výborného herce, který bývá jmenován vedle Roberta de Niro, Dustina Hoffmana či Jacka Nicholsona. Svými přesně vyváženými hereckými kreacemi si v sedmdesátých letech získal obdiv diváků napříč celým světem, když se objevil jako nervově labilní tulák Lion, který společně se stejně ztroskotaným parťákem vydává napříč Amerikou (Strašák, 1973), baltimorský advokát, tvrdohlavě hájící spravedlnost a svou čest v dramatu ze zákulisí americké justice ...a spravedlnost pro všechny (Pacinova nominace na Oscara 1979); nekonvenční newyorský policista Frank Serpico, odhalující korupční přestupky svých kolegů (Serpico, 1973) či optimistický zoufalec, který se rozhodne vykrást se svým parťákem brooklinskou banku (Psí odpoledne 1975). Oba poslední zmíněné snímky v režii Sidney Lumeta vznikly na motivy skutečných událostí a za oba byl Al Pacino nominován na Oscara. V roce 1977 se úspěšně vrátil na Broadwayi, kde si svým výkonem ve hře Základní vzdělání zajistil druhou cenu Tony.

Správná volba není vždycky správná

Al Pacino je znám svojí vybíravostí, co se rolí týče. Odmítnul například hrát ve filmech Kramerová versus Kramer, Narozen 4. července, Pretty Woman či Hvězdné války. Trochu se spletl snad jen s přijetím role v Bobby Deerfield (1977) a v rodinné komedii s jednodušší zápletkou Autor! Autor! (1982), trochu více se už seknul s dramatem Na lovu (1980) a dosud asi nejvíc svojí účastí na válečném dramatu Revoluce (1985) a romantické komedii s Jennifer Lopez Láska s rizikem (2003). Zklamán nezdary několika filmů, na nichž se podílel, stáhl se v osmdesátých letech do ústraní, aby se věnoval pouze divadlu, jež jako mnozí jiní nazývá svojí první láskou. Představil se jak na Broadwayi, tak i na mimobroadwayských a londýnských scénách, kde sklidil úspěch ve hře Americký bizon (1980 a 1983) a jako Marcus Antonius v Shakespearově dramatu Julius Caesar (1988).

V roce 1989 se poprvé pokusil o režii s filmem The Local Stigmatic, v němž hraje hlavní roli, stejně jako před lety v původní divadelní inscenaci v Bostonu. Film nikdy nebyl uveden v oficiální distribuci, občas bývá promítán na filmových festivalech nebo ho Pacino zařazuje do svých přednáškových vystoupení na univerzitách. Po dalších čtyřech letech dokončil svůj dokumentární film Al Pacino - Richard III. (1996), v němž kombinuje dokumentární záběry a výsledky ankety mezi obyčejnými lidmi i odborníky s vlastními úvahami o současném přístupu k shakespearovským dramatům, přičemž se zaměřuje na filmové obrazy Richarda III.

Na počátku devadesátých let se Pacinovi zřejmě zastesklo po světě filmu, protože od té doby točí leckdy i několik filmů ročně, jejichž výsledkem se už tolik netrápí. A je to pohodlnější. Film teď bere spíš jako obchod a tak klidně hraje gangstera ve filmové adaptaci komiksu o neohroženém detektivovi Dick Tracy (další Pacinova nominace na Oscara 1990), romantického hrdinu, zamilovaného do servírky (Frankie a Johnny, 1991) realitního agenta, který je spolu s kolegy nucen cynickým vedením k nelítostné soutěži v psychologickém dramatu Konkurenti (Pacinova nominace na Oscara 1992), dalšího gangstera v Carlitově cestě (1993), ďábelského šéfa právní firmy v hororovém Ďáblově advokátovi (1997) nebo trenéra amerických fotbalistů v Stoneově Vítězové a poražení (1999).

Nový přístup se dozajista vyplatil, protože se v roce 1993 konečně dočkal svého prvního Oscara za roli zahořklého slepého plukovníka ve výslužbě Franka Sladea, který je doprovázen chudým studentem prestižní školy (Chris O'Donnell) ve snímku Vůně ženy. Remake stejnojmenné italské komedie ze sedmdesátých let se posunul v drama, které mohlo výborně využít Pacinův sexy chraplavý hlas, charisma a temný vzhled.

Svobodný život

Mezi hollywoodskými hvězdami, kde se manželé střídají téměř stejně rychle jako spodní prádlo, přímo vyniká Pacinovo staromládenectví, které je obsahem většiny otázek na něž neustále odpovídá: „Jsem prostě typ, co dává přednost svobodě před manželstvím. Ale to neznamená, že jsem osamělý. Je dobré mít v životě někoho, ke komu se můžete vracet. Pamatuji se, že když jsem točil film zjizvená tvář, byl jsem moc zamilovaný a šťastný a to se mi v životě stalo málokdy. Vracel jsem se z natáčení rovnou domů a žena, kterou jsem zbožňoval, se mnou sdílela všechny mé úspěchy i obavy a já s ní zase ty její. Jenže žádná láska netrvá věčně, i když o to sebevíc stojíme, a jakmile skončí, nemůže ji manželství zachránit ani vrátit.“

Mezi jeho nejdelší vztahy patřila romance s Diane Keaton, s níž se znal od doby natáčení Kmotra. Kratší dobu žil se svými dalšími kolegyněmi: Marthe Keller, Jill Clayburgh, Tuesday Weld či Kathleen Quinlan. S učitelkou herectví Jane Tarrant má dceru Julii Marii a od roku 1991 byla jeho partnerkou bývalá módní reportérka, Australanka Lyndall Hobbs. Poté žil s Beverly d´Angelo (též bývalá partnerka Miloše Formana) a po narození jejich dvojčat ze zkumavky, která si pořídili, když mu bylo 60 a jí 46 let, se zdálo, že již našel tu pravou, ale o dva roky později se s herečkou soudil o to, aby se mohl častěji starat o jejich dvojčata.

Zvláštní osobnost muže, který byl v roce 1961 zatčen pro nelegální držení zbraně, se bezesporu velkou měrou projevuje v Pacinově projevu. Pro své klasické herectví si tak získal i fanoušky z řad kolegů (Paul Bettany, Raoul Bova, Adrien Brody a další), jež jej mají za herecký vzor a neváhají ho jmenovat mezi svými nejoblíbenějšími herci. Al Pacino je nezklame, pokud bude nadále činit rozhodnutí, jakým bylo přestat kouřit své dvě krabičky cigaret denně a to v podstatě jen proto, aby zachránil svůj charakteristický hlas.

ČSFD.cz