Režie:
Zbyněk BrynychScénář:
Vojtěch MěšťanKamera:
Emil SirotekHudba:
Jiří SvobodaHrají:
Josef Vinklář, Jiří Adamíra, Slávka Hozová, Hana Maciuchová, Zora Jandová, Jiří Schwarz, Miroslav Paleček, Dana Syslová, Zdeněk Dítě, Ladislav Potměšil (více)Obsahy(1)
Padesátiletý Ondřej Bozděch rozváží uhlí po pražském Žižkově a nade vše tuto čtvť miluje. Strávil zde celý život a zná tady všechny sklepy. Právě mezi žižkovskými činžáky žije svůj obyčejný život, právě zde si užívá starostí i radostí s dospívající dcerou Markétou i s neposedným synkem Ondrou. Jeho nejlepším kamarádem je řidič Karel, bývalý matematik, který kdysi musel opustit svou práci ve výzkumném ústavu z politických důvodů. I když Karel je inženýr a je úplně jiným člověkem než přímočarý Ondřej, stal se během času téměř členem Bozděchovy rodiny. Časy se však mění. Staré domy ze Žižkova mizí jeden po druhém, Markéta se musí vdát a Karel dostane nabídku vrátit se ke své původní profesi. Ondřej se chtě nechtě musí zastavit a zamyslet se, jaký to vlastně žije život... Nostalgický příběh, který zachycuje proměnu starého Žižkova v moderní část velkoměsta, natočil režisér Zbyněk Brynych v roce 1984. Po šestadvaceti letech se tak vrátil na místa, kde natočil svou proslulou Žižkovskou romanci. Hlavní postavy Ondřeje a Karla napsal scenárista Vojtěch Měšťan na tělo Josefu Vinklářovi a Jiřímu Adamírovi. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (85)
Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. ()
Strašlivá hudba, polopatismus a odbytost to sráží. ()
Proletářský poetismus. Film s podtextem nostalgie za mizejícím duchem místa, za mizejícím časem života. Jinak též film adorující konservativní hodnoty jako rodina, práce, přátelství, věrnost, slušnost... Obyčejný život jako štěstí. Pandám k dávné režisérově Žižkovské romanci. Trocha idealisace, mírné ústupky dobové ideologii. Skvělé a slušné herecké výkony účinkujících (jen ten zrzatý hošík mne prudil). ()
Žižkovská socialistická selanka. 1) Film má nostalgickou pohodovou atmosféru, přestože se odehrává v nehezké části Žižkova u nákladového nádraží. Dršťková polévka, slanej rohlík a ledový pivo, to všechno podávaný v pravej čas, to jsou Lurdy, kamaráde. Zásluhu na tom má zejména výborný 54letý Josef Vinklář, jehož buranoidní uhlíř Ondřej je plnokrevný chlap, jakého bychom ve své rodině brali asi všichni. I 58letý Jiří Adamíra (uhlířův parťák a přítel Karel) nebo 39letá Hana Maciuchová (hospodská, Karlova žena) patří k hereckým oporám filmu._____ 2) Film je výrazně propagandistické dílo - tím účinnější, čím méně okatě nám své názory nabízí. Ze starého Žižkova vidíme jen ošklivé průmyslové části, které ve stále opakovaném záběru podléhají demolici a budou nahrazeny zřejmě čímsi lepším. Karel, jenž pochybil v osmašedesátém, dostává novou příležitost, protože se, jak prostomyslně usoudí Ondřej, poctivou dělnickou prací očistil. K uhlířině však mezitím přivykl natolik, že bez ní nemůže být a vrací se z výzkumného ústavu zpátky (sic). Mně ta putna nevadí, já ji mám rád. Tak mi ji neber. O erotické dusno se postará 48letý mim Jaroslav Čejka svou travesti show v klubu Akropolis, kam Ondřej zamíří v rámci velkého oslavného nočního tahu, jehož předchozími etapami byl guláš v žižkovské putyce a buřty u stánku na Václaváku._____ 3) Inu, je třeba žít ve spořádané rodině Sám si vaříš, sám si pereš, že se na to nevysereš a přičinlivě plodit nové socialistické človíčky Žádný smutek, žádný pláč, a do roka kudrnáč. ()
Jako polotovar dobré, bylo by ovšem třeba na tom zapracovat; jiní režiséři (třeba pět) po delší dobu (třeba 50 let). Pak by z toho mohl být dobrý film. Vývoj šel ale jinam, do populistických nížin, k Marečkům a Vesničkám, odkud se už (dosud) nevyhrabal. Pozn.: I když by se možná zdálo, není tenhle film založen na jednom herci, Josef Winklář (poprvé jsem ho viděl v televizi jako Směrďakova v Bratrech Karamazových, to jsme musel být ještě na obecné, Aljošu, Míťu, Ivana i starého Karamazova mi tehdy úplně zastínil) zde samozřejmě vyniká, zvláště svojí bodrostí a opileckým štěstím v první polovině svého života. ()
Reziser Zbynek Brynych /... a Paty Jezdec je strach/ natocil vskutku pekny film o prazskom Zizkove. Filmy plny klasickych starosti, radosti a pekne je zobrazena realita : ako postupne miznu stare domy zo Zizkova a su nahradzane novymi modernymi stavbami. Takze nostalgia ma aj tuna miesto. Z hercov je tu dostatok znamych mien - Jiri Ruzicka /syn znamej Heleny Ruzickovej/. 70 % ()
Kachyňa měl na Žižkově svého ševce, Brynych později svého uhlíře. Bilancování muže, který má svůj život, přátele a svou rodinu, ale okolí se mění. Že by změnilo i jej? Nakonec se vlastně vůbec nic nestalo. Hezky obsazený náhled do života ve svérázné pražské čtvrti v době ještě celkem nedávné. ()
"Hej, živote, kde jsi, vylez, srabe! Chci se s Tebou porvat!" 75% ()
Zajimava konfrontace mezi matematikem a uhlirem. Role Josefa Vinklare dominuje celemu filmu, stejne jako atmosfera stareho Zizkova. Oba tyto atributy patri k ozdobam celeho filmu. Film misty dejove stagnuje, coz je pro ceskoslovensky film osmdesatych let temer pravidlem. Asi tak jen vecne datuje tehdejsi dobu... ()
Námět se mi líbil,ale film působí nesmírně falešně jak výkony, tak dialogy...a postava uhlíře- Vinkláře ta pasuje do I.republiky a ne do Žižkova 80 let.. ()
Spousta věcí by mohla na tomhle filmu kritikům vadit. Není příliš realistický, je asi tendenční v pohledu na tehdejší dobu, má zkreslený pohled na přátelství, lidi a společnost. Jenomže ten film je nám servírován jako vzpomínka. A lidé přeci vzpomínají na to dobré. A když starý svět mizí před našima očima a nahrazuje ho svět nový, kterému už nerozumíme, držíme se vzpomínek o to víc. Ondřej Bozděch je fosilie ze starých časů, šťastně dožívající v posledních zbytcích mizícího Žižkova. Obklopen přáteli žije svůj stereotypní život a zdá se, že nic jím nemůže otřást. Ale základy jeho stability duševní jsou křehké, s věkem ztrát přibývá a je těžké je ustát. Josef Vinklář je ve své roli skvělý a nezaostávají ani ostatní herci. Obyčejný příběh kamarádů ze Žižkova, který jsem si nechal rád vyprávět. 85% ()
Žižkov a krásně Vinklářem fyzicky ztvárněná postava. Škoda, že Brynych byl podle všeho lepší scénárista než režisér a nepodařilo se mu převést příběh do podoby, která byla v téže době typická i pro mnohé televizní inscenace (Ráža, Filip, Háša). Temporytmus, stylizace dialogů, pokusy o poetiku ani formální snahy o dramatické napětí vyprávění nepřispívají. ()
Nevzpomínám si, jestli jsem už někdy tento film viděla. Je to sice už retro, ale musím pochválit pohodovou dobovou atmosféru i herecké výkony dvou hlavních představitelů, jakož i lokalitu, výpravu a kostýmy. Snímek mi připomenul řadu osobních zážitků. Při poslední Spartakiádě jsem s kolegyní procházela sportovci nabitou Prahou a hledala odpočinek a posezení u kávy na Václaváku. Všude bylo plno a tak jsme si obě řekly, že když už jsme tu, najdeme i něco dražšího. Vešly jsme do hotelu Evropa v dolní části náměstí. Venku horko a plno lidí, uvnitř klid a pohoda i volné posezení. Jen jsme se usadily, přišel za námi číšník s tím, že spartakiádníky nesmějí pouštět dovnitř ani obsluhovat, že by měli problémy s policií. Moc nás to, neznalé holky z Moravy překvapilo, protože jinak byla Praha vůči nám velmi pohostinná. Později jsme se dověděly, že je to gay bar. Proto mi Čejkova travesty šou nepřišla přes čáru. Obraz doby byl vcelku výstižný. ()
"Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby Jiřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně. ()
Hezký příběh plný kvalitního herectví. Dialogy i monology Pepy Vinkláře jsou brilantní. Jeho reakce na těhotenství Zory Jandové je typicky uhlířská. Vše je tu uvěřitelné, takové normální a lidské, do piva se zazdívá vodka, to já znám. Hana Maciuchová je hospodská, ke které bych rád zašel. Od Jiřího Adamíry bych si nechal brát placené hodiny z matematiky, neboť mám mezery a do mé smrti se to nezlepší, spíš zhorší. ()
spousta míst,která znám na vlastní oči a která už jdou vidět jen na fotografiích,takže.... nostalgie a neuvěřitelné herectví pana Vinkláře (nejen,ale ční) ()
Typický český film s pěkným příběhem. 75% ()
Film, ktorý som si veľmi zamiloval, pretože si pri ňom stále výborne oddýchnem. Josefovi Vinklářovi táto úloha skvele sadla, vedie tu obyčajný život Žižkovského uhliara, a keďže je toto remeslo v ich rode dedičné, má ho aj patrične rád. Aké to bolo kedysi jednoduché-práca, rodina, domov. Treba tu ešte vyzdvihnúť zaujímavú hudbu Jiřího Svobodu ( brata slávneho Karla ), ktorá tu pekne zapasovala. ()
Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. ()
Je to hezkej film, ale moc zromantizovanej. To mi nejak nesedlo. ()