Úžasňákovi

Nejlepší filmová Fantastická čtyřka! I takhle jde velmi snadno označit 6. celovečerní pixarovku. Po prvních dvou dílech Toy Story, Životu Brouka, Přišerkách S. R. O. a Hledá se Nemo se o jeden z magnum opusů tohoto studia Brad Bird, člověk, před kterým rozhodně nechcete označit animaci za žánr. Tvůrce Železného obra i několika epizod seriálu Simpsonovi mohl klidně natočit pouze animovanou akční podívanou, která čerpá z komiksových superhrdinů nebo špionážních filmů, jeden z nejlepších superhrdinských filmů všech dob ovšem skrývá i vážnější motivy ohledně krize středního věku, manželské krize i komplikovaných rodinných vztahů. Do dnešního dne nejbrutálnější a dost možná i nejdospělejší pixarovka je i po 19 letech velkou radostí, nejen díky geniálnímu soundtracku Michaela Giacchina. Úžasňákovi mají možná přeci jen smůlu v tom, že jsou pro krapet omezenější diváky pořád „pouze“ animákem, i přes fakt, že by za podobně kvalitní scénář i nápadité sekvence byl vděčný kdejaký superhrdinský biják. Samotnou animací dokáže animák do dnešního dne strhnout a jasně potvrdit, proč byl kdysi Pixar jasnou jedničkou na animovaném trhu. Nejen barvitost, vyloženě perfekcionistické dbání na detaily, ale také snaha vše od sebe nějak výrazně odlišit, kdy se například i plejáda epizodních hrdinů, kterým se stane osudná kápě, může chlubit nějakým výraznějším podpisem.  Pro dospělé diváky je příjemným bonusem, když s dětmi vyrazí jako doprovod na nějakou animovanou záležitost, která je úmyslně cílená na dětské diváky a jsou poté milé překvapeni tím, že si ho sami dokážou užít. Úžasňákovi v tomto ohledu působí jako světlá výjimka. Jako animák spíše pro dospělé, který si ovšem dětští diváci přeci jen zvládnou užít. Po vzoru většiny nejlepších pixarovek si tak dětští diváci nevšimnou skrytých vyspělejších významů (jako, že má Dory z Hledá se Nemo/Hledá se Dory Alzheimera), pro táty, kteří začínají trpět krizí středního věku, se rázem může Pan Úžasňák stát až takovým vzorem, především v tréninkové montáži.  Síla tkví i ve skvěle napsaném záporákovi Syndromovi, silných emocionálních momentech, které zvládají mít správnou váhu i skutečně dospělém scénáři, kde jde brát návrat bývalého hrdiny k jeho superhrdinské kariéře brát jako alegorii na návrat dospělého diváka k dětským létům. Pro spousty nesmrtelných fanoušků Úžasňáků je přeci jen tato rodina symbolem nostalgie. Pixar navíc z dnešního pohledu již není na takovém vrcholu a právě Úžasňákovi tak připomínají ty vrcholné časy, kdy si Úžasňákovi zvládají vytírat zadek s hranou konkurencí a se Spider-Manem 2 se prát o pozici nejlepšího superhrdinského filmu roku, kdy stejně jako Spider-Man 2 (který s odstupem času více funguje jako depresivní záležitost) pracuje s nějakými motivy ohledně bilance mezi superhrdinstvím a lidstvím.  Už tak ani tak nesejde na tom, že jak moc na Úžasňákových funguje retro stylizace (Starší bondovky se snadno připomenou nejen díky sídlu hlavního záporáka v sopce), jak se tu po Klubu rváčů servíruje nejlepší konfrontace s nesnesitelným šéfem a jak povedeně funguje doprovodný kraťas Jack-Jack útočí (s dětmi dělá Mozart prostě divy). Pointou zůstává, že jde i po 19 letech o strašnou pecku, kterou jen tak být nepřestane. GENIÁLNÍ! (09.12.2017) (méně) (více)