Jmenuji se Sam

Film o tom, že aj zaostalý človek vie milovať, je tu skvelý a takmer oscarový Sean Penn a vtedy ešte stále nádherná Michelle Pfeiffer. To sú pozitíva, Inak tomu trochu chýba šťava. Na tak dojemný príbeh mal prísť nejaký tlak na divákove kapesníky, ale nič sa neudialo. Prišlo len málo emotívna, nič mnou nezalomcovalo. (11.02.2018)

Nepoznať Penna, tak som v tom, že to je naozaj retard ... a najlepší ocko. Dakota Fanning je klenot filmu. Jej postava Lucy je samozrejme nadpriemerne inteligentné a milé dievčatko, ktoré nechce byť múdrejšie ako jej ocko a preto mu stále dáva čítať knižku, ktorá pre neho nie je ťažká. Veľmi pekný pohľad na to ako si postihnutý človek dokáže nájsť viac času na dieťa ako normálny. Dojímavé a v istých momentom treskúco vtipné. Prvý film čo som dopozeral v sede na stoličke bez operadla :,-). (21.10.2008)

Vlezdoprdelková sračička plná archaických emocionálních gest a nevkusné mimiky, až jsem se lekl, že se jedná o tvorbu Rona Howarda na přelomu milénia. Nečekaně časový rámec sedí, jen tvůrce je jiný. Pořád ale platí to, že tak laciné a prvoplánovité ždímání emocí z diváka jentak někde neuvidíte a tak přehrávající Michelle Pfeiffer, neustále trhající hlavou a pohazující svým naducaným účesem, rovněž ne. I střihač si vzal dovču. Hrůza děs, zachraňuje to Sean Penn - tenhle typicky maskulinní herec v tak jemné a citlivé roli - klobouk dolů, jeho herecký rozptyl je úctyhodný. (23.10.2014)

Začnu negativy: kde film opravdu cíluje na typického amerického diváka, snaží se ždímat city, nebo naopak jenom rozesmívat; opravdu vytržené záběry z kontextu běhu života této jednostranné mince hozené divákovi s despectem do tváře. Pozitiva: když odhlédnete od této prvoplánové manipulace, tak ve filmu naleznete opravdu kvalitní herecké výkony, co tak příjemně hladí důvěru ve věrohodnost, Penn je pan Herec, Pfeiffer uvěříte její proměnu a fantastická Fanning získala za tuto roli ocenění v kategorii dětí. Rozhodně se zasmějete z plných plic a zároveň si připravte kapesníky... (27.11.2013)

Je evidentní, že člověk, který nezvládne obsluhovat mašinu na kávu, by nemohl doprovodit svou dceru až do sedmých narozenin, respektive i v Americe prostě fungují příslušné úřady. Když nicméně scénáristky poručí, že věk, kdy roztomilá dcerka inteligenčně předbíhá svého retardovaného otce, je ideální pro podpoření diváckého zážitku, berme to prostě tak. Nelze se ale smířit s berličkami a oslími můstky, které po celou dobu sledujeme. Matka se holčičky hned po narození zřekla a dívenka (prudce inteligentní a nepřirozeně sociálně vyzrálá) začíná ve škole odmítat prospívat, aby se milovanému otci nevzdálila. Naběhnou sociální pracovnice a zoufalý Sam klepe na dveře u ambiciózní právničky, která sama hledá recept na rodičovskou lásku (klišé jak Brno). A že jich ještě bude (klišé myslím). Jde o to, že za kameru se postavila žena a ještě s jinou tuhle sebevražednou story napsala. Hodně feministickou. Je mi to líto, ale jednoduše nemá ani zdaleka pevné základy. Když přejdeme fakt, že úřady se o rodinku dosud nezajímaly, tak tu prostě až snadno sedáme před Samem na zadek. Všechny si nakonec získá (i u soudu), ač ani neví, co znamená námitka. Úsměvnější (to není lichotka) průběh soudního jednání jsem v americkém filmu dlouho neviděl. Právnička Michelle Pfeiffer mě vůbec nepřesvědčila, naopak Dakota Fanning a Sean Penn jsou jednoznačnými taháky téhle limonády. Stejně jako písníčky od Beatles. Ve výsledku je to jednoznačně Pennův film, škoda jen, že jeho bravurní výkon kazí ty samoúčelné kousky s kamerou. Za ty měl dostat někdo přes prsty. Stejně jako za řadu jiných přešlapů. (06.05.2016)