Den poté

Kladu si otázku, jak bych asi Den Poté hodnotil, kdybych neviděl o pouhý rok mladší britská (výrazně televiznější a dokumentárnější) Vlákna. Takže pokud jste je Vy sami neviděli, berte mě s rezervou. Den Poté je rozmáchlé dvouhodinové katastrofické drama s podivně artovými vložkami (viz např. bílý kůň), které se netají tím, že ukazuje ten výrazně mírnější než realistický scénář jaderné války. Takže nenastane žádná nukleární zima, "jen" se centra velkých měst a okolí vojenských zařízení obrátí v prach, a celé území pohltí radioaktivní mrak. Film sleduje osudy několik postav, žijících a pracujících v Kansas City, z nichž za hlavní lze považovat nemocničního lékaře Jasona Robardse. Velmi přesvědčivě ukazuje to, že na něco takového, jako by nastalo, nemůžeme být připraveni, a že ať jsme jakkoliv různí, najednou začneme mít společnou starost o ty naprosto nejzákladnější věci, které si bohužel budeme i nadále chtít opatřovat trochu odlišnými metodami. Ještě palčivější ale je uvědomění si, že se všechny naše plány zhroutí, a prostě nezbude, než se s tím smířit. Den Poté rozhodně plní svůj účel. Záběry na rakety opouštějící hromadně sila, stejně jako na sportovní halu zaplněnou umírajícími, jsou v tom nejhorším slova smyslu velkolepé. Ale musím se vrátit ke srovnání s Threads - ta jsou podle mě silnějším zážitkem díky realismu, polodokumentární formě, a mistrovské práci se zvukem a střihem. Den Poté je zkrátka "jen" hraný film. Kvalitní, ale narážející na svoje limity. 80% (03.01.2017)

Je to víc jak 12 let, co jsem to viděl (pozdě vnoci, když to dávali na čt a nebylo mi ani deset), ale přesto si spoustu scén pamatuju dodneška. A to i tak nedůležitý scény, jako jak Steve pustí po schodech konzervy do sklepa, když se tam chce schovat a ukazuje, že je vyžírat nebude, že jídlo má. Prostě síla. Jen víc takových filmů, třeba pak to tlačítko ten někdo kvůli nim nestiskne, třeba se zamyslí. (o 15 dní později) Právě jsem to opět viděl po mnoha letech a zapůsobilo to na mě snad ještě víc. a nejen ten film, ale vůbec ta situace. Tohle by všem politikům typu George Bush měli pouštět před spaním každej den, aby viděli, co můžou udělat. A nejhorší je, že ten film neukazuje ani desetinu toho, jak by to skutečně vypadalo. Vlastně pochybuju, že by tuhle válku přežil někdo kromě i ve filmu zmiňovaných švábů. A kdyby, nikdo si neumí představit, jak by to vypadalo. Nejen z hlediska tělesnýho zdraví lidí, ale i z duševního. Nebo společenskýho zdraví. Pochybuju, že by se taková společnost vůbec někdy dala do dnešního pořádku, protože by tam bylo tolik samovládců a uzurpátorů, že by obnova nebyla v celkovém měřítku možná. Navíc, aby mohl existovat stát, musí tu být nějaká možnost vynucení dodržování právního řádu (neboli schopnost potrestat porušení) a to při polovině světa spálený na prach a druhý polovině nemocný z ozáření dost dobře nejde. Byl tam taky zajímavě zachycenej postoj americké vlády, mám na mysli prezidentův proslov o zachování stars'n'stripes. vyznělo to pěkně ironicky. Škoda jen, že na začátku měli příliš dobově podbarvenou propagandu, protože tu válku v tomhle filmu rozpoutalo Rusko. To mi vadilo, protože ve skutečnosti by to udělali všichni dohromady. A hodně mi to připomíná britský film Threads, kterej je ještě mnohem hrůznější, protože tam je ukázaný i jak to vypadalo 14 let po válce. Se všemi špatnými důsledky druhého jaderného úderu (tedy posledního úderu na zničení nepřátel, aby "nevyhráli"). Pokud jste byli zhrozeni z tohoto filmu, z tamtoho budete mít chuť jít okamžitě vykopat atomovej kryt a zastrčit hlavu a nevylízt jako Brendan Frazer padesát let. (01.12.2005)

Vlastně standardní katastrofický film, jehož zajímavostí je, že zkázu nepřináší tsunami, tornádo, sopka nebo zemětřesení, ale atomová válka. Takže tu máme klasicky několik schematických postav, které bolí sledovat, které hrají příšerní herci, kteří pronášejí ještě příšernější repliky. Na mutanty vůbec nedojde, takže ani fanoušci Falloutu nemusí do pozoru. 50 % (23.04.2011)

Už nevím, jaká momentální ztráta soudnosti mě přiměla se na Den poté podívat a jaký záchvat autodestrukce mě u něj udržel do konce. Filmům o jaderných katastrofách se vyhýbám stejně úzkostlivě jako otevřeným kanálům. A tohle je otřesný film. Ne že by v něm dnešní člověk, otupělý denními porcemi hrůzy, kterou mu dodávají média až domů, viděl něco, před čím by musel zavřít oči a přidržet žaludek. Bez ohledu na všechny slabiny a nedostatky je Den poté film, u kterého vás přímo na solar zasáhne balvan pochopení, že jsou věci, které je není hrozné jen zažít, ale i přežít. A poslední scéna „to je můj dům“, vám navíc zaručí, že na to už nezapomenete. (15.11.2019)

„Nevím jakými zbraněmi se bude bojovat ve 3. světové válce, ale ve 4. to budou klacky a kameny.“ Albert Einstein…. Stejně jako u Threads film není žádné veledílo, ale „těží“ především z tématu neuvěřitelné lidské hlouposti, kdy mocenské tahanice dospějou až do nukleární války. To samotné by ještě nebylo tak úderné, kdyby nešlo o rekonstrukci událostí, které ve své době měly ke skutečnosti tak blízko. A právě při sledování toho, kam až nás neschopnost dvou velmocí se inteligentně dohodnout málem uvrhly, musí každému tuhnout krev v žilách. Nicméně britská Vlákna ne mě celkově působila silněji, děsivěji a komplexněji. (27.09.2009)