Noroi

CITÁT - (Masatumi Kobayashi) - Tento videodokument je považován za příliš rušivý pro veřejnou projekci...... Chci pravdu, nezáleží na tom, jak je děsivá, chci pravdu. Dokumentový film je velice povedeně sestříhaný a jde z něho mráz. Což je u těchto druhů filmů prostě potřeba. Dokonce mi ani tak nevadí rec kamera. Film nemá ani moc hluchým míst jako třeba Paranormal Activity, kde divák hodinu čumí na jedno místo, kde se skoro nic neděje. Tady je to jiné, zde se stále něco děje. Nejdelší "hluché" místo tu trvá asi dvě minuty. Jinak se stále něco děje, příběh pokračuje ku předu a divák se dovídá stále nové a mrazivé informace. Vyřešení a dopad události se nezadržitelně krátí. CITÁT - Kagutaba........ Jdeme zde po stopách jednoho, ne zas tak starého rituálu, který má své následky. Povedené, pěkné, nenudící a zajímavé. CITÁT - Jednou uklonit a čtyřikrát tlesknout........**** (08.05.2012)

Noroi je určitě jedním z nejlepších asijských hororů, které jsem zatím viděl. Příběh zajímavý, provedení účinné. Posledních asi 20 minut je tak odporně děsivých a strašidelných, až mi z toho fakt přebíhal mráz po zádech. Sice se nemůžu zbavit pocitu, že příběh nebyl úplně dokonale vysvětlen a že množství znepokojujících detailů bylo ve filmu značně prvoplánově, bez nějakých podepřených souvislostí... - ale když to tak funguje, tak proč ne. Lesní scénu s embryi bych si zařadil do osobního žebříčku nejděsivějších hororových momentů, kdybych si byl nějaký vedl. PS: bacha na holuby. Horror movie of the year (10.07.2009)

No nevím, nevím... dnes mi asi chybí onen dobový pohled na Found Footage, který rozhodně v roce 2005 nepatřil mezi běžné hororové subžánry a tak na mě Noroi neměl takový účinek, jaký by měl v době vzniku. I přes to všechno, čím si tento žánr prošel, nakolik byl znásilněn a jak se k němu s odstupem času stavím, vyvolávají tyto "nalezené záběry" zahaleny mystikou prastarého démona zvaného "kagutaba" dost nepěkné pocity. Nejspíš se den shlédnutí filmu nemísil s pochopením pro rok vyplivnutí tohoto skvostu do okružních cest kinematografie a tak jsem se po většinu filmu dost nudil. Nezatracuju a rád se pokusím ještě o jednu projekci, kterou si vychutnám za příhodnějších podmínek a (třeba i dokonce) s hubou dokořán. (07.08.2019)

Noroi je snad první japonský horor, který jsem měl to štěstí vidět. Film je zpracovaný velmi zajímavým způsobem - dokumentárním, tudíž tak trošku v podvědomí diváka získává na autentičnosti. Má velmi zajímavý průběh a tempo. Na začátku si moji pozornost určitě získal. To víte, člověk je v očekávání, co přijde a o co vůbec ve filmu jde. Poté tempo nějak pokleslo a tak nějak se mi zdálo, že se prvky ve filmu hrozně opakují a celkově nepřichází film s ničím novým. Sem tam někdo chytne záchvat, či to holub napere do okna. To je z toho, co mělo nejspíš děsit úplně vše. Zbytek byla spíše taková sranda. Z toho sympatického pána, který se trošku bál červů a miloval alobal, jsem si místy skutečně uchcával. Berte potom takový film vážně, že? A ten novinář, to byl taky super kokot. Naštěstí mnoho japonských hereček bylo koukatelných, když zrovna naměly záchvat. Takže celkově snad s přivřeným okem bych mohl dát i ty 3*. Vlastně spíše 2*. (02.09.2012)

Ty Japonci vážně potěší a občas ještě dost překvapí. Už se skoro stává tradicí, že moderní horror, který mě dokáže vyděsit, zpravidla pochází z Asie. Spousta lidí to asi určitě bude přirovnávat k Blair Witch, ale aby bylo jasno – takhle měla Blair Witch působit, měla, jenže, dobře čistě subjektivně na mně, nepůsobila ani za mák a tomuhle nesahá ani po kolena. Ale Noroi mě rozválcovalo. Skvělá atmosféra, jsem rád, že jsem si to nepouštěl na noční. To bych se asi pokakal. Také je to první film co jsem viděl, kde tzv. hand cam styl snímání (a že ho zrovna nemusím) má své opodstatnění a kde byl uveden v dokonalost. V Noroi vůbec nepůsobí jako rušivý element, naopak, na budování atmosféry se podílí obrovskou měrou. Příběh a zápletka sice „typicky“ asijská, ale ten civilní způsob vyprávění, žádná triková a digitální onanie, tomu dodávají opravdu mrazivou atmosféru. Vyzdvihnout musím ještě hudbu, která v naprostém duchu minimalismu Johna Carpentera válcuje a děsí jako prase. Brrr, ještě teď mám husí kůži. (07.09.2011)