2:37

Žijeme v domnení, že máme rodinu a priateľov, ale keď ich potom naozaj potrebujeme, zrazu zistíme, že sme sami. Nikto vám nepomôže. Vypočujú vás, ale nepomôžu. Na všetko zostanete sami. A čo potom?... Výstižné! Šesť rôznych pohľadov na rovnaké situácie, avšak v jednom sa napokon predsa len zhodovali... Pozoruhodná a úžasná psychologická dráma, ktorá je bez pochýb postavená na reálnych základoch. Pretože presne takto to chodí, aj keď samotné spracovanie bolo možno trošku nadnesené. Ale o to lepšie - aspoň si to človek všetko ešte viac uvedomí. Ľudia sú často zahladení sami do seba, je im jedno komu ublížia, koho ponížia alebo komu dajú najavo svoju apatiu. Empatia v dnešnom svete často nemá svoje miesto a často si ľudia všetko uvedomia až keď je príliš neskoro. A pritom by stačilo tak málo - všímať si svoje okolie, pozastaviť sa, vypočuť si iných ľudí, snažiť sa ich pochopiť a najmä pomôcť im... Ach, tento film by som normálne zaviedol do učebných osnov základných škôl - aj keby to pomohlo len zopár ľuďom si uvedomiť realitu, už aj to by bola výhra. Čo dodať? Veľký filmový zážitok, ešte teraz cítim zimomriavky... (13.04.2013)

Jeden den na typické (?) australské střední škole. Ač to na první pohled vypadá, že jde o další bezútěšný film o dysfunkčním školském systému, není tomu tak, tady je škola pouhá kulisa čistokrevnému dramatu o současných dospívajících. Musím uznat, že na problémy adolescentů je nahlíženo citlivě a asi i sofistikovaně, jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že koncentrace nešťastných životních osudů byla na jednu školu a jeden den až příliš vysoká. Zajímavá je jistě forma - tvůrci skládají před divákem mozaiku z jednotlivých střípků kruhu života několika mladých hrdinů a je velmi pečlivě zdůrazněno, že každý střep má hned několik hran, skrze něž se nahlížená realita může jevit rozdílně. Navíc je tu rozděleno pásmo vypravěče a pásmo postav, prvé v pseudodokumentární černobílé formě stylizovaných interview, druhé pak v mírně časově posunutých kratších sekvencích. Naprosto mrazivá je závěrečná scéna, která pointuje rámcovou kompozici celého filmu - tvůrci velmi rafinovaně vedou diváka v průběhu děje k vědomému tipování, kdo může za dveřmi skončit, a může to být skutečně každý z hrdinů - o to víc je pak finále šokující a dává celému snímku nový, hlubší smysl... (28.09.2012)

Australané bodují. To, co zpočátku vypadalo na další z řady dramat z prostředí střední školy vyvrcholilo v pořádné psycho. Líbilo se mi pohrávání si s divákem a retrospektivní vyprávění, snaha o jistou dokumentárnost navozenou kamerou a střihem a především perfektní herecké výkony úplně neznámých (tedy až na Teresu Palmer) tváří. Two Thirty 7 je film až děsivě realistický. (14.07.2014)

Popravdě řečeno, žádné velké emoce ve mně film nevyvolal. Na to je tam až příliš mnoho klišé. Od šikany, nepochopení, namachrovaných frajírků až po homusexualitu a znásilnění. Těch problémů je na jednu školu a na jeden den až příliš. Na nejdůležitější otázku ''Kdo?'', kterou jsem si kladla po celou dobu filmu, se mi taky nedostala příliš uspokojivá odpověď. Chápu, že každý má svou hranici někde jinde a každý své problémy řeší jinak.. ale tady se mi empatie vyhnula velkým obloukem. Plusem zůstává zajímavý styl, který se střídá s osobními zpovědi, díky kterým po stopadésáté zjišťujeme, že dospívání vůbec není lehké. Ale o tom už ví každý z nás. (07.08.2013)

Poměrně silné v jednotlivostech, ale jako celek to je strašně těžko uvěřitelný. Až moc velký psycho na jednu obyčejnou školu. Některé problémy studentů můžou působit zajímavě, ale překvapivé zjištění na konci na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Určitě je to dost emotivní, nicméně mě to nijak extra nedostalo, možná špatný rozpoložení při sledování tohoto australského psycho dramatu. 60% (30.06.2013)