Synecdoche, New York

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Vidím v tom jasné řemeslné kvality, solidní casting (Philip Seymour Hoffman a jeho úmrtí je jedna z největších filmových ztrát posledních let), jenomže i přesto jak moc (tipuji) píše a točí Kaufman film o sobě tím víc od něj cítím upřímnost a zároveň nevlhnu z výsledného zpracovaní. Někdo může argumentovat tím, že čím více má člověk odžito tak tím více Synecdoche, New York ocení... já si ale stojím za tím, že výborný film by měl fungovat sám o sobě a ne jen sázet na to, že ho divák ocení proto, že má něco podobného odžité. Kaufman je za mně pořád velmi dobrý scenárista a scénář k Synecdoche není žvást, audiovizuální zpracování a zcela jasná účelovost mi ale z tohohle filmu rozhodně neudělají pamětihodnou událost. Srovnání s Věčným svitem neposkvrněné mysli jinak z části dává smysl, zároveň ale co se týče zpracování obou filmů je totálně mimo. Kaufman pro mně asi zůstane tím scenáristou, který by měl tvořit pro jiné filmaře (Gondry- Věčný svit neposkvrněné mysli) ale zatracovat ho zatím nebudu už jenom kvůli tomu, že tady ty kvality určitě jsou. Jenom prostě jde o ten typ filmu, který strašně rychle omrzí a bohužel potencionálně zajímavý materiál nepromění ve vrcholnou pecku. Paradoxně jinak film poté částečně vypráví o uměleckém selhání, částečně ale také jde o uměleckém selhání mluvit v rámci právě tohoto filmu.samotného (25.08.2020)

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)

Synecdoche je takový milý a příjemně depresivní film o člověku, či lidech, kteří si ve svém posledním tažením uvědomují, že po sobě vlastně nezanechali žádný odkaz. Takže honem napravovat. Náš hlavní hrdina - říkejme mu pan Canden, neb se tak jmenuje, má vyprávět skutečně o čem. A tak vypráví...Nutno říct, že jeho vyprávění je skutečně poutavé a hlavně solidně naturalistické. Ve filmu nechybí ani pár mouder, které minimálně za zamyšlení stojí. Řekněme solidní 3*. Možná, že časem i o 1* hodnocení zvýším. A málem bych zapomněl. Film disponuje přenádherným soundtrackem, který zde sedí jako ušitý, takže tu 4. hvězdu přihodím rovnou. (10.08.2012)

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)