Zločinec

Bejt v Americe za mukla není vůbec žádná legrace, ale o tom ví snad každý, kdo alespoň jednou navštívil Shawshank. Teď se můžete na osobní zápas s (ne)spravedlností podívat z trochu jiného úhlu - s o něco tvrdší čeládkou a celkově i neúprosnějším vězeňským systémem, v němž musí hlavní hrdina Wade Porter denně bojovat o co nejmenší počet nových jizev na duši a na těle. Maximální drama a pořádně drsná bitka o pevné nervy divákovy, to je Zločinec. (07.01.2014)

Už od prvních minut jsem, netuším jak věděla, že Felonu napálím kuli, dojem se nezměnil. Vadila mi trošku roztřesená kamera, jinak nic, naopak vše bylo podle mého gusta. Další z inteligentních pěkně nalajnovaných příběhů, který měl spád, nápad, akci a hloubku. Řešil se zde PROBLÉM a vše kolem něj bylo podáno v přesných dávkách a načasování - emoce, slova, akce, reakce, detaily a hudba k tomu, prostě paráda. Nešlo než naplno prožít první okamžiky Wadeova života v naprosto odlišné dimenzi, pro něj šokovém skoku do neznámé reality. K tomu Johnova rodinná tragédie, která se dá jedině chápat, jejich nenápadné sbližování, hledání nového smyslu života, prolínání jiných osudů a spoustu emocí přesně v okamžiku a podání, jak jsem očekávala. Závěr sílu a hloubku snímku ještě víc prohloubil, takže tleskám a smekám. "Dojem je realita. Rozhodl jsem se tu svoji vytvořit. Ostatní se rozhodli ji přijmout." Ave Hollywood!♥ (12.04.2012)

Co se týče Felonu, tak ano, je to jedno velké klišé, ale příběh vychází částečně ze skutečných událostí, a hlavně – není život a realita také jedno velké klišé? Neměli bychom vinit spíše ty filmaře, kteří do svých příběhů, často nepřiznaně, přimíchávají kdeco a svým fištrónem balamutí diváky. Ke kladné odpovědi existují čtyři pádné důvody: (i) Za prvé jsou klišé a opakované stereotypy, spíše než údělem konzervativních filmařů, důsledkem tautologické logiky – pokud chceme například vědět, co určuje western a zařadit určitý film do žánru westernu, musíme analyzovat určitý počet určitých filmu, ale jak poznáme, jaké filmy máme analyzovat, pokud už neexistuje určitá definice westernu? (ii) Za druhé se každý tvůrce rodí do doby, kde klišé existují v tisících exemplářích a kde opouštět jedno klišé znamená pouze přimykat se ke druhému. Ano, jsou tu filmoví reformátoři, kteří chtějí modernizovat kinematografii tím, že ji zbaví všeho údajně zastaralého, všech klišé, a mají pocit, že představují avantgardu, která z kinematografie vymetá nepotřebné haraburdí. Mají cosi společného s reformátory neoliberálními – hovoří o modernizaci, ale myslí tím odbourání, nikoliv okysličení a oživení. (iii) Dále by se dalo namítnout, že i když kinematografie odpovídá potřebám publika, jež vyžaduje rychlou a snadnou rekreaci po odcizující práci, fantazijní únik před její monotónností, neměli bychom zapomínat, že umění nemůže být zdrojem poznání a krása (dle Tarkovského) symbolem pravdy, pokud dočista opustí realitu. (iv) A za čtvrté, byť jsou obecně klišé chápány jako něco hanlivého, jako řemeslničina stojící na protější straně vůči uměleckým počinům, domnívám se, že takové chápání filmů je mylné a nespravedlivé. Tenhle dalekosáhlý omyl a past, do které se lapili společně s publicisty i akademici, vychází z chybného ztotožňovaní filmů, pokládaných za svého druhu literární díla, s příběhem a z opomíjení filmového jazyka. Kritik tedy kupř. zmíní u filmu XY „staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočarou režii“, ale dál to nerozvádí, nejde hlouběji, neptá se, jak je toho dosaženo. Zde nezbývá než vzpomenout Jana Němce, který si čtrnáct dní u střihacího stolu záběr po záběru pouštěl Bressonův snímek K smrti odsouzený uprchl, zapisoval si obsah záběrů, zkoumal, kde jsou celky, kde polodetaily, co rekvizity, kdy a kde se objeví ten který předmět, a tím se naučil filmovému jazyku. Filmový jazyk, filmová gramatika, je něco, u čeho ale vůbec nezáleží na tom, zda-li je film artový, nebo mainstreamový. Pokud natočí kterýkoliv kameraman úžasnou pětiminutovou scénu a umístí ji do žánrového filmu, nikdo tuto scénu nezaznamená. Naopak z rutinních scén poskládaný film, za kterým stojí vynikající scénář, to je něco, na co akademik, kritik i divák slyší. Ovšem to je fatální pominutí, které zdiskreditovalo už stovky filmů a které se táhne kinematografií, co je stará. (13.08.2009)

Na jednu stranu možná zajímavý námět a slušné herecké kreace od těch, od kterých se to čeká málokdy (že by herecké nadechnutí seagalovsky obtloustlého Vala Kilmera?), na tu druhou ale mnohokrát viděná story z vězeňského pekla s košatým happy-endem, kterak jeden nespravedlivě odsouzený do vězení s maximální ostrahou bojuje za návrat do svého slibně rozjetého života. Zákony věznice jsou okoukané, mnohdy až odtržené od reality. A náš hrdina se ani nerozkoukal a už se zamíchal do interních konfliktů jednotlivých gangů. Prostě mnoho povyku pro nic, i když svého diváka si to zajisté najde!! (04.01.2009)

Hlavný kľadas, ktorého prostredie donútilo ku zmene, sekundárna postava - 50 na 50 kladný/záporný charakter, stará škola, väzenský veterán + jasne očakávaný happy end. Tak trochu klišé, že? A klišé nemá predsa nikto rád. Čas od čas sa však zrodia i svetlé prípady, v ktorých je filmová predvídateľnosť a ne-originálnosť podružná, niekedy úplne nepodstatná. Andrenalínová jazda, kopa testosteronu, zákon džungle, zákon mužov, pre mužov a od mužov. Dodatočné ocenenie za najtvrdšieho "bad-ass" získava pán Danny Samsom! Gratulujeme! (04.03.2011)