Bílá stuha

….p ř í b ě h......n ě m e c k ý c h.....d ě t í ..... Podivné události, které se udály v JEJICH vesnici a BÍLÁ STUHA nevinnosti a čistoty, na mě nezapůsobily tím správným dojmem. Více psychologický než dramatický příběh má občas silné okamžiky, ale dopracovat se k nim trvá věčnost. A na jejich dořešení čekám doteď. Všichni ostatní, kteří film ,,vysoce“ hodnotí věděli (asi) přesně, do čeho ,,jdou“. Já ne. Nevím, co jsem čekal (ale rozhodně jsem nedostal to co píše v obsahu). Někdo viděl Lynche, jinej Triera. Já film, jehož klady NEDOKÁŽU ocenit a nedostatky nepoznám. Je to film pro ARTOVÁ KINA. Ne pro to moje! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Vím přesně, co znamená označení Artový film. 2.) Vesnická ,,reality“ show mě nenechá chladným. 3.) Film, který má 140 minut a stejně se nedočkám konce působí blahodárně na moji mysl. 4.) Q.Tarantino už je trapnej, přišel čas na změnu. 5.) Mám dlouhý nehty a nemám nůžky.// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (12.04.2010)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Vlastně jsem úplně nepochopil co se pokoušel Michael Haneke tímto filmem sdělit a ač jsem byl učarován formou nebyl jsem úplně přesvědčen o mimořádnosti tohoto snímku. Ovšem postupně se mi film v hlavě rozležel a na povrch začaly vystupovat jeho skryté, zakódované kvality. Až jsem přišel na to, že Die Weisse Bande toho prostřednictvím symbolů sděluje mnoho. Podle mého názoru v něm lze číst, možná i mimoděk, stav psychiky lidstva 20. století. Výpady proti baronovi a jeho rodině jakoby naznačovaly bolševickou závist vůči bohatým, útok na postiženého Karla jakoby symbolizoval blížící se nacistická zvěrstva. Skrytá morální prohnilost většiny rodin je pak příčinou tohoto zla. To je však jen můj osobní výklad a rozhodně není ani jediný ani definitivně správný. Vzhledem k tomu, že je film tak mnohoznačný ho lze vykládat různě a to je skvělá vlastnost. (13.12.2010)

Z toho, čo som doposiaľ videl, zatiaľ najlepší Haneke - prenikavo jednoduchý, pritom pod povrchom rafinovaný (rafinovanejší, než sa zdá, prenikavejší, než dáva sprvu pocítiť). Záludná expozícia hrôz prenikajúcich zhora nadol, zvnútra von ako len mimovoľne zachytené slová a emócie aktérov udalostí, nezačínajúcich, nekončiacich, ktorých je divák svedkom. Slovami Petra Michaloviča - "genealógia zla". Dobré zostáva, no zlé, na to sa nesmie zabudnúť. Zlo, bezmenné, prehlušené, navracia sa s vervou stále späť. Dominancia mužov, ambivaletný princíp Hanekeho zdomácnelých postupov a neprikrášlená revízia vypovedaného. Až sa trochu rozpíšem, prispejem snáď niečím rozsiahlejším - a zmysluplnejším. Zatiaľ len opäť slovami Petra Michaloviča, citujem: "A vôbec, neodškriepiteľnou prednosťou Hanekeho filmu je, že generuje viac otázok, než dáva odpovedí, vďaka čomu presúva premýšľanie o príčinách jednej historickej podoby zla aj na diváka. Je to správne, veď prečo by mal mať nevoľnosť z toho, čo sa síce stalo nedávno, ale napriek tomu sa na to pomaly zabúda, len režisér." A predsa jasnejšie načrtáva len jednu stránku toho, čo nám odkazuje. Otázky, odpovede, plynulý ruch, v ňom sa skrýva ďalšia. (29.12.2014)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)