Kawasakiho růže

Upřímně musím říct, že jsem pomalu začal Hřebejka odepisovat. Ostatně od Musíme si pomáhat nenatočil nic, co bych já ohodnotil plným počtem. Ale pak jsem si pustil Kawasakiho růži a oněměl jsem… Tohle je bez nadsázky geniální film. Hřebejk se opět vrací na vrchol s palčivým tématem, které i dnes, po více než 20 letech, nechává málokoho, kdo v té době tenkrát žil, chladným. Kawasakiho růže je hereckým koncerte Daniely Kolářové (její scéna obhajoby manžela… mít klobouk, tak hluboce smeknu) a Martina Huby. Jeho postava doktora, který dostává vyznamenání, ale zároveň se přijde na to, že i on, bojovník proti režimu, pomáhal StB, je dokonale propracovaná. Stejně jako celý film. Nejvíce se mi líbilo, jak snímek staví do stejné roviny dvě otázky, které zde až nepříjemně souvisí. "Dokážeme se vyrovnat se svou minulostí?" a "Dokážeme se vyrovnat hlavně sami se sebou?" Pane Hřebejku, ještě jednou se vám omlouvám a tleskám. Do oscarového klání je tento snímek poslán právem, snad členové akademie ocení vaší snahu… (11.10.2010)

Díky hudbě a hercům emocionálně konzistentní drama (bez přívlastku, což není u Hřebejka obvyklé). Navzdory tomu, že se po celou dobu „neusadí“ – odhaluje stále nové postavy, nemá jasně daného vypravěče, skáče po dějové ose. Tato struktura, zjevně inspirovaná postupy investigativních dokumentů, vždy plně neslouží dramatu, někdy jej naopak zbytečně drolí na řadu fragmentů, ale obohacuje film o jakousi pravdivostní hodnotu. Není těžké mu uvěřit, třebaže pár hlášek těžko zakrývá, že se zrodily v hlavě scenáristy, nikoli hovořící postavy. Kawasakiho růže je za dlouhou dobu Hřebejkovým nejsmysluplnějším filmem. 75% Zajímavé komentáře: Cival, Marigold, gudaulin, Mulosz, Sandiego, SeanLSD, ZkuKol, BDMarty007, Don Kryspin, Autenticita (11.07.2014)

Všichni opěvují nového Hřebejka, konečně jiná forma, konečně netragikomický...konečně nudný a nezábavný. Nečekal jsem komedii, nevím proč, očekával jsem něco jiného, více "totalitního" a dějově režimově rozlehlejšího. Nakonec jde vlastně jen o malý příběh dítěte a jeho otců ovlivněný komunistama. Ale nelze Hřebejkovi a Jarchovským nic vyčítat, spíše se mi jen netrefili do noty a já si film tak trošku protrpěl. Až na scény s "primářem Sovou", který je ve své roli nečekaně výborný. (19.07.2010)

Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta (23.05.2010)

Když se pan Hřebejk po první třetině zázračně našel a kameraman Šácha docílil jasného bodu, nabral příběh konečně čitelnou linii, bez rušivých odboček a bylo nám dopřáno, odkrýt lidské tragédie, lži a přetvářku. Pohnutky s tím spojené se leckomu mohou jevit tristně banální, zvláště těm, kteří neznají příčiny, jenž je k takovým činům dohnali. Odsoudit a zavrhnout je snadné; dcera Lucie je toho příkladem, ale mají i ti ostatní svědomí bez poskvrnky, to je otázka. Proto je potřeba více takových zpovědí, jejichž popel, ještě stále doutná a nutí nás nepřivírat oči před vlastní minulostí. I toto vzácné shromáždění statečných lidí, kteří se nebáli vzdorovat zlu, je společným bojem proti ztrátě kolektivní paměti, pokud paměť vymizí, přestáváme existovat. (08.08.2010)