Životy těch druhých

Systém promítnutý do sentimentu jednoho muže. Na každém pak záleží, nakolik dokáže sdílet jeho pocity a vlastně i soudy. V mém případě trochu chybí ono "odkud" a naopak přebývala zbytečná poslední tečka v podobě sonáty. Ale i tak je ve filmu pár skutečně uhrančivých momentů (kantýna, výslech), které dávají pocítit systém doslova na vlastní kůži. Závidím Němcům tenhle film. (14.05.2007)

Chlapík, co pracuje v továrně na výrobu strachu - ve Východoněmecké tajné policii Stasi začne při své práci, sledování nepřátel socialismu používat své vlastní svědomí. Vlastní svědomí však není vítanou lidskou vlastností v totalitních systémech a tak jsem jen tiše koukal na neuvěřitelné drama několika lidí v atmosféře plné strachu a úzkosti, v systému který likviduje osobnost člověka dříve než se vůbec stačí projevit a říkal jsem si, jak je vůbec možné, že tak strašný systém má pořád tolik zastánců ? Hořká, ale skvěle udělaná pilulka z doby nedávno minulé mě doslova rozebrala na kusy. (23.07.2007)

Navzdory srdceryvnému zakončení, které je ale tak trochu divácky podbízivé, si myslím, že nejlepší na filmu je expozice, neboť ta dokázala hned od počátku stanovit osnovy a vlastně i naplnit smysl snímku - vyobrazila tíživou atmosféru, utrpení běžných lidí a vychytralost a krutost STASI ve vší věrohodnosti i působivosti. V porovnání s tím pak ono "velké" poselství o lidství koncentrované v obratu jednoho ze stěžejních STASI agentů, vidím spíš jako krokem zpět. Není to nic, nad čím by si intelektuálové umývali ruce, ale jde spíš o to, že v konečném důsledku to vypadá, jakoby filmu "šlo jen o to jedno", neboť po ukončení expozice už se nesoustředí na nic jiného, než na hodného agenta, který přihmouří oko nad "zlobivým" umělcem... Někdo si to pak může vysvětlovat jako zdlouhavost a nudu, jiný jako nedostatečné objasnění okolností či motivace a mě od každého trochu... 7/10 (15.06.2010)

Ono mi to ze začátku nepřišlo jako nic zvláštního, obvyklý film o období normalizace. Ovšem pak se v agentovi Stasi probudila jiskřička lidskosti, film začal nabírat na obrátkách a přiznám se, že při závěrečné scéně mi tekly slzy. Je neuvěřitelné, jak skvěle dokázal Ulrich Mühe s jedním výrazem ve tváři zahrát tak dobře všechny ty pocity, které se v něm praly. A pak že v Německu neumí točit dobré filmy, tenhle si Oscara plným právem zasloužil. (31.07.2007)

Další případ, kdy síla námětu táhne celý film. Tady to ale není tak jednoznačný úspěch. Chyběla mi pořádná gradace a skutečné navození atmosféry. Bylo to neustále odtažité a já se s jedinou z postav nedokázal úplně sžít, což u filmu založeného na osobní tísni rozhodně je problém. Až moc velká sázka na jistotu s tíživým tématem blízkým německému (a ostatně i našemu) národu je očividná. Takové Ucho dokázalo ve dvou lidech a přímo v roce 1968 navodit mnohem přesvědčivější atmosféru. (02.05.2010)