U Konce světa

Po předchozích dvou filmech dvojice Simon Pegg - Edgar Wright je pro mě U Konce světa celkem velké zklamání. Zejména ve druhé polovině už se vše tak nějak opakuje pořád dokola a zatímco v první části filmu jsem se velmi dobře bavila, nadšení postupně ustupovalo. Jako by se s přibývajícími minutami najednou vytratily všechny nápady. Nejsem puberťák ani alkáč, a tak mi nejspíš unikla nějaká zásadní zábavná pointa. A nebo byla má očekávání prostě jen příliš velká. (11.11.2013)

Dobré, ale očekávání byla vyšší, Hot Fuzz nasadil laťku příliš vysoko - ten mnohem ladněji zkombinoval vážnou zápletku mysteriózního thrilleru s parodickým humorem. The World's End se tento styl humoru snaží zkombinovat s hororovým sci-fi thrillerem, ale trochu to drhne (ale ne tak moc, jak to podle mne drhlo v Shaun of the Dead), respektive občas je toho humoru příliš moc, občas příliš málo. Nejvíc je mi líto divného a zbytečného závěrečného dovětku, který úplně ničí pozitivní dojem z odvážné a překvapivé pointy, kterou si mě film těsně předtím definitivně získal na svou stranu. (29.09.2013)

Jestli vás neodradila jeho délka, komentář nečtěte ani v případě, že jste Konec světa ještě neviděli. Zřejmě nejdospělejší film, jaký je parta věčných nerdů schopna natočit. Stejně jako v předchozích dílech trilogie, k nimž je odkazováno gagem „skok přes plot“ nebo zeleným obalem Cornetta v epilogu, také tentokrát dodává vyprávění na dynamice vývoj vztahu mezi Peggem a Frostem. Přátelství dlouholetých kámošů je ale filmem současně tematizováno a Konec světa lze sledovat jako průlet filmovými žánry, jejichž příběhovou osou může být utužování, případně rozklad přátelství. Po prologu ve stylu středoškolských komedií se ocitáme na území hořké rekapitulační komedie, která se v momentě, kdy by mohla začít působit klišovitě a sentimentálně, mění v akční sci-fi horor s roboty s modrým sajrajtem uvnitř. Epilog pak ještě přihazuje postapokalyptické dobrodružství a snad dokonce i upírskou řežbu (nebo jsem jediný, komu Pegg připadal jako Vampire Hunter D?). Každý nový žánr přitom nevytěsňuje ten předchozí, ale něčím jej obohacuje, takže třeba dluhy, které hrdinové splácejí, jsou stále vyšší (na konci jde o mnohem víc než jen o 600 liber). Nabalování motivů vlastních mnoha typům filmů logicky ústí záměrně přeplácaným finále, jehož antiklimatická pointa paroduje epické konce seriózních sci-fi. ___Ambice tvůrců jít do větší hloubky jsou nejlépe znát na větší propracovanosti postav. Gary se mentálně zaseknul v minulosti, kterou odmítá opustit. Znovu se pouští do již jednou částečně absolvovaného podniku, používá tytéž sváděcí triky, jezdí pořád stejným autem. Svérázným jednáním však jenom odvádí pozornost od své závislosti na přátelích (půjčené peníze, auto registrované na Petera), které sice obviňuje ze žárlivostí, ale je zřejmé, že jim sám má hodně co závidět a že mu druzí ve skutečnosti slouží hlavně k egoistickému naplnění vlastního pocitu důležitosti (záběrům s kámoši dominuje jako skutečný „king“). ___ Vsazení vcelku autentických hrdinů do rámce mýtického vyprávění, na který jsme explicitně upozorněni sice až epilogem, ale za indicie lze považovat již jméno protagonisty (King) nebo jeho auta (Beast) či odkazy k Bibli a Třem mušketýrům, svědčí o Wrightově zálibě v překvapování diváků vytvářením nečekaných kontrastů. Setkání party přátel je proto od začátku točeno rozbujelým stylem, který akcentuje i zcela nepodstatné momenty jako kdyby šlo o klimax akčního blockbusteru: „akční“ detaily předmětů, superrychle stříhané dialogy, efektní stíračky, inspirace estetikou komiksů (scéna jako pásmo obrazů) a videoher (bojové scény z pohledu třetí osoby). Stejně jako Gary, kterého světla na semaforu jenom brzdí, také Wright se odmítá zastavit a nedořešené spory z minulosti nutí hrdiny řešit během masakrování hord robotických vetřelců. Jelikož postavy jsou traumatizované třeba šikanou nebo velmi nepříjemnou dopravní nehodou, další pnutí, které filmu brání v zevšednění, vzniká mezi rozptylující formou a obsahem vhodným pro psychologickou komořinu. ___ Díky neustálému prolínání vážného a hravého Wright například může jako model pro hru na důvěru bez obav použít slavnou „kdo je infikovaný“ scénu z Carpenterovy Věci. Otázka, kdo je vlastně člověkem a jakou má v dnešní době, zanesené požadavky na unifikovanou dokonalost, podobu autentické lidství, se vine napříč celým filmem, takže navíc nejde o samoúčelnou aluzi, která by se vyčerpala tím, že ji odhalíte (do této kategorie spadá například zlomení páteře à la Bane). Nehledě na množství dalších citovaných filmů o robotizaci globalizovaného světa (Městečko prokletých) a neobyčejném sebedestrukčním talentu člověka (Soylent Green), Wright dokáže cizí zdroje kombinovat originálně, zábavně a tak, aby se mu výsledek nerozpadnul do izolovaných scén. ___ Pečlivě promyšlená struktura filmu, který se napoprvé může jevit jako neuspořádaný multižánrový bordel, vychází najevo při opakovaných zhlédnutích. Do první hospody a prvního důkazu, že také místa ztrácejí svou tvář, parta vchází po dvacetiminutové expozici, během které v hrubých rysech poznáme všechny hrdiny. Po necelých 40 minutách filmu přichází první zvrat, první souboj s roboty. Ve 45 minutě je stanoven nový cíl (resp. obnovený ten původní, na který se všichni kromě Garyho chtěli vykašlat). Po hodině filmového času se dozvídáme důležitou informaci, jakým způsobem dochází k „lobotomizaci“ lidí. Dvacet minut před koncem je dosaženo cíle (poslední hospoda), všechny linie se sbíhají a namísto utíkání přichází čas rozuzlení, konfrontace protagonisty se sebou samým. Bonusem pro pozorné diváky je režisérova posedlost čísly, která jsou poschovávaná po celém filmu v souladu s tím, kolikátý podnik v pořadí hrdinové navštívili. Ve třetí hospodě Gary vypije tři piva, v sedmé Steve upozorňuje, že už vypil sedm piv, po opuštění osmé se dozvídáme, že Adrian zemřel před osmi lety v Itálii, v deváté visí cedule s číslem devět atd. Napodruhé možná stihnete také zaznamenat, že zhruba dvě třetiny děje opakují (opět motiv recyklace) to, co Gary a jeho kámoši zažili již na střední (v obou případech nejdříve odpadne Oliver, pak Sam, pak Peter). ___ Frenetické tempo vyprávění dělá z Konce světa film, který se napoprvé prostě stihnout nedá, a který si každý (ne)dospělý nerd bude o to raději dopřávat znovu a znovu. Well, jestli ne každý, já tedy rozhodně. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, mcb (24.10.2013)

Jen jsem čekal, kdy se objeví Funes a s gustem vrazí šroubovák do rachitické prdele pana Brosnana. Prachsprostá námětová vykrádačka antiufonského komanda ze Sentropé, osazená výkvětem britské komiky, nekomiky, trapnosti a Hobitem. Herecky perfektní, zrežírováno dokonale, ale až na tři opravdu vypečené vtípky je ten očekávaný tumor benigní, jeden smíchy zrovna dvakrát nepojde, a po hodině jsem začal mít toho furtdokolového ukopávání keramických hlav docela plný konečník. Nicméně proti zaoceánským sračkám se člověk nemusí alespoň stydět, co za trapné hovado v tom zase prdělo, takže jako kultivovaná taškařice k večernímu lahváči veskrze příjemné. (18.09.2013)

U KONCE SVĚTA se k předcházejícím dvěma kouskům tria Wright-Pegg-Frost váže podobně jako pozdní filmy bratří Marxů k těm dřívějším. V řadě aspektů je jistě slabší, ale pořád jsou to oni a pořád je výsledek o tolik provokativnější, odvážnější a nevypočitatelnější než u většiny dalších soudobých filmů, že za lístek do kina prostě stojí. Moji analytickou kritiku z doby premiéry najdete tady. (13.02.2020)