Jmenuji se Oliver Tate

Většina z nás má v životě stejné problémy jako Oliver a stejně tak je pravda, že až nám bude 38, tak nám na tom už asi nebude záležet... Tento příběh mě bavil a překvapil svou neuvěřitelnou lidskostí a pravdivostí.. Možná by mohl skončit už dříve a epilog by mohl být vynechán, tím by byl ještě reálnější, ale i tak se mi líbil hodně. Nicméně herec Craig Roberts (kterého jsem v Submarine viděla poprvé) mi přišel takový "nemastný, neslaný", prostě nic moc, Yasmin Paige (kterou jsem rovněž nikdy předtím hrát neviděla) to ale tak trochu zachránila.. Stejně jsem ale přeci jen čekala něco víc od filmu, o kterém jsem tolik četla a slyšela dlouhou dobu dopředu. (24.08.2011)

Príjemná, pohodová romantická komédia v retro kabátiku, ktorý sem náramne zapasoval. Všetko tu malo svoje čaro, vrátane jednotlivých postáv, ich oblečenia, ich jednania a tiež ma milo prekvapila väčšina situácií. Skrátka to ako bol snímok podaný divákovi malo svoje zvláštne, podmanivé kúzlo a to aj napriek tomu, že samotná dejová linka je vlastne hrozne jednoduchá a skratkovitá. Nadpriemer. 75/100 (08.06.2017)

Dívný námět precizně zfilmovaný a hlavně zrežírovaný. Celou dobu jsem z toho snímku cítila atmosféru, kterou ve mě vyvolává Richard Ayoade - líbila se mi a dokonce mi to celé přišlo jako jeden velký alternativní svět. Působilo to na mě jako jedno velké dílo, které je ojedinělé právě tou atmosférou, kterou prostě jiné snímky nevyzařují a proto tak vysoké hodnocení. (20.04.2012)

Oliver Tate je tak ryze welšská Amélie z Montmartru, v chlapeckém těle a v zimomřivě nehostinné krajině, proplouvající snímkem, který překvapivě nemá rozměr sociální, jak by se dalo u britské tragikomedie čekat, ale spíše existenciální. Celovečerní debut Richarda Ayoade (alias Mosse z kultovního anglického sitcomu IT Crowd) si tak ponechává něco z estetiky britské školy sociálních dramat, přidává ale svůj osobitý pohled na svět a tak překvapivý autorský rastr, že z jeho autorského filmu vznikl výsostný originál. Ono hledání komických aspektů v tragédii života, které charakterizuje všechny scény vyjma jediné - rozhovoru Olivera a Jordany na autobusové zastávce po návštěvě její rodiny, v níž komický aspekt náhle absentuje a scéna tím kontrastem nabývá patřičnou hloubku; soustředění se na pocit jinakosti, jež charakterizuje dospívání, pochroumanou sebereflexi, nejistotu, hledání sama sebe a objevování pravidel světa kolem, to vše tvoří rámec syžetu o tak složitém přerodu z adolescenta na dospělého. Nečetl jsem bohužel knižní předlohu, ale jelikož se jedná o adaptaci literárního díla, můžeme si všimnout řady literárních propriet - Oliver Tate se vymezuje jako ironický glosátor, který v mistrné zkratce naprosto přesně pojmenovává absurditu života dospělých (charakteristika Oliverovy matky a otce). Zůstává i ryze literární kompozice, tedy členění do kapitol včetně prologu a epilogu. Charakterizující je i příznačná retro nálada celého snímku a použití klasických výrazových prostředků (zatmívačky, tady ovšem barevně kolorované, 8mm kamera atd.). Suma sumárum, milý Olivere, je mi právě 38, a koukám na všechno přesně jako Ty tenkrát... (21.07.2011)

Divný mládenec v beranici řeší vztah s divnou slečnou a pokouší se zachránit manželství svých divných rodičů, neboť se ho snaží rozložit divný soused? Ono to zkrátka celé bylo nějaké divné, ale věřím tomu, že šest z pěti dospívajících intelektuálních paniců se v tom najdou. Já jsem však již dávno minul bod, kdy se na dospívání budu dívat jinak a tak mne spíše bavil hudební doprovod, rafinované špehování rodičů či rozumové zdůvodnění vlastní zbabělosti. Asi v tom bylo víc, ale veřejně onanovat nad nezávislými filmy mne již nějaké to desetiletí nebaví. (14.05.2014)