Šípková Růženka

Na spící krásce je zajímavé především to, že je spící – totiž pořád, nejenom při kšeftech. Ta dívka spí. Nemá žádný vztah k svému tělu, k svému nitru ani k okolnímu světu. Není ani prázdná ani plná, není dávající ani beroucí. Není hluboká a není ani povrchní. Je spící. Nezávazně solidární sympatičnost je ještě tak „nejžhavější“ cit, který může chovat k jinému člověku. Pokud by někdo čtoucí tyto řádky nevěděl, o jaký film jde, mohl by se domnívat, že se jedná o nějakou psychologizující sociální baladu ze života prostitutky. Není tomu tak. Je chybou vnímat postavu Lucy jako „prostituující studentku a kam až to vede“. Spící kráska je pohádková figura, archetypální objekt. Jaký div, že je sama vždy už předem v rezignaci na svou subjektivitu? Jako subjekt se teprve má (možná) probudit, film ji ukazuje coby předmět zájmu, nositelku jistého žádaného určení – mladické krásy. Ne náhodou odpovídá vzhledem typově dysneyovskému zvířátku, panence sotva čtrnáctileté, jejíž pochva je pod ochranou mocné víly (zde kuplířky) – jakkoli jde o dospělou studentku, u níž autorka co nejdůrazněji ukazuje, že veškerý takový protektorát je apriorní marnost („moje vagína není chrám“). Dál spoilery. Spící scény se staříky jsou celkem tři (vyjma tu finální) – a každý z těch tří staříků přistupuje k bezvědomému kolouškovi po svém, každý z nich ale nějak typicky: první se k ní přivine, druhý „vymrdám tě, děvko“, třetí ji používá k tomu, aby ji jako chrabrý jonák nosil v náručí. Všem třem je nejen lékem na stáří, ale i věčnou náhražkou a ovšemže pro něco, na co už je beztak pozdě. Ne, není tady nic perverzního, nic šokantního, spíše se v provokativní konstelaci ukazují typické mužské sexuální postoje. (A právě přímočaře antiintimní nakládání hrdinky s tím, co bývá eufemisticky označováno jako "intimní život", ukazuje druhou stránku zásadní iluzornosti celé transakce.) Skomírající nemohoucnost přestárlých mužů, hojících se iluzorní erotikou, je však až druhé dějství. V tom prvním je vidíme jako bohatou smetánku, vládnoucí třídu, která si může koupit cokoli, kdežto ostatní se musejí prodávat. Jejich protějškem je mladý přítel/kamarád Lucy – mladý, nemocný, snad drogově závislý, nic nechtějící, nepracující – neprodávající se. Nicméně skomírající, chorobný. A spící kráska? Střídá brigády, v nichž je levnou manuální silou, bydlí v podnájmu s protivnými společníky. Poté, co to vezme za správný konec, nastěhuje se do exkluzivního izolovaného bytu vysoko nad městem. Ale není to ten starosvětský luxus jejích klientů – ten je společenský. No zkrátka – pěkně roztříděné to autorka má, lze nad tím dumat do různých stran. Vlastní předností jejího filmu je právě průzračnost, úplná separovanost jednotlivých složek sdělného komplexu. Za hlubší rozbor mi ale tento film nestojí. Vizuálně vytříbený, ponoukající k zamyšlení o našem světě, tématicky promyšlený, odvážný, s originálním jádrem – vcelku film nikoli nezajímavý. Přesto film plochý, umělecky tuctový, k jednomu zhlédnutí dobrý. Film, jemuž podráží nohy mdlost jeho originality, poslušnost, s jakou dostává konvenčnímu požadavku „být nekonvenční“. Chce něco naznačit, v čemž si vede skvěle (co do obsahu i formy) – ale nad to nic. Navíc se některé momenty, zvláště v závěru, zdají být ne právě šťastně řešené. Na druhé straně je to především závěr, který nastoluje otázku, jak je to tedy dnes s námi, k čemuž je záhodno pojmout Lucy a jejího mladého přítele jako dvousložkovou jednotu, a k tomu ještě přibrat tu high society jako starobní klub. Doporučená četba: Scaevola, asLoeReed. Pokud jde o libidózní vztah starého muže k věčně mladému ženství, tak z jiné strany (totiž zevnitř) viz Švankmajerův Přežít svůj život. (02.01.2013) (méně) (více)