3

V německých recenzích se o filmu nezřídka píše jako o utopii. Těžko se dá ale říct, že Drei zobrazuje nějaké ne-místo vytržené ze světa. Realita se připomíná neustále a poměrně vtíravě (dlouhé záběry na novinové články a televizní zprávy). I závěrečný ostrůvek bílé postele v nekonečném prostoru se vzápětí ironizuje (mimochodem ironií je prostoupen celý film, což naštěstí zvládne vykompenzovat i fakt, že Tykwer je tak trochu... Streber, který se nebojí patosu - nicméně občas by se možná bát měl). Drei se navíc nesnaží prosazovat jakékoliv všeobecně uplatnitelné principy a normy; naopak si vybírá tři individuality a na nich demonstruje, kterak se lze z fungujících norem vymanit a zařídit se tak nějak podle sebe sama. Podle svojí touhy. Bez ohledu na kategorie, které se subjektu už poněkud zautomatizovaně přiřazují.// Úžasný scénář. Dobře promyšlený, přirozený, nezadrhávající (ač ne hladký), vtipný, s potenciálem oslovit širší publikum. (29.04.2011)

Zářez: Shakespearovy sonety v němčině. Filmařsky vybroušené dílko plné dokonalých obrazů, kterému téměř není co vytknout, Tykwer v plné síle - klasický a přesto jdoucí mílovými kroky kupředu. K tomu všemu nebeská a odzbrojující Sophie Rois. Přesto, přesto "jen" drei hvězdy, které spíš než kvality filmu vyjadřují můj dojem. Někde méně by bylo více (příliš mnoho postav), někdy příliš pomalé a výslovné, snad až překombinované. Zkrátka s vyhlazením filmových postupů se Tykwerovi bohužel nějak podařilo vyhladit i něco z té surovosti, dravosti, neokoukanosti, které jsme hltali u jeho starších snímků. (31.07.2011)

Lidská stonožka 3. Haha chápete - tři. Lol. Nejlepší vtip tohohle tejdne. Ještě, že už je sobota. (Mám v plánu to ještě možná doplnit, ale kdyby k tomu nedošlo, tak alespoň ponechám, že kdyby tenhle film netočil rozskákaný Tykwer a v hlavní roli se nerozčilovala fantasticky neurotická Sophie Rois, tak tomu ukopu zrcátka). (21.11.2020)

úchvatný a hluboký zážitek. Tykwer i nadále experimentuje s formou. Netušil jsem ovšem, že mě tak intenzivně pohltí vnitřním světem svých postav. Celým filmem prostupuje ohromná citlivost k postávám, k tématu i k hloubce filmu. A k tomu jako bonus je jeden sen prakticky učebnicový příklad z Freudova Výkladu snů, či spíše bych si dovolil tvrdit, je jakousi velmi zábavnou a poučenou parafrází.. To potěší. :) (18.06.2011)

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)